close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Včera andílek, dneska čert

28. září 2008 v 14:31 | Niki |  Rady pro krásu, módu a podobné věci
O vkusu se nediskutuje, to ví každý. Hlavně o hudebním. Někdy ale nastane tak velká změna, že dokáže překvapit dokonce i nejbližší kamarádky. Jana změnila ze dne na den své zájmy a stala se z ní skalní fanynka Tokio Hotel...
Marcela a Pavla se postavily zády ke sluníčku a chvíli pozorovaly svoje stíny. Nudily se. Bylo horko, parno, dusno...
"Koukni, to vypadá jako Jana!"
Marcela si přiclonila rukou oči.
"Tamhleta? To sotva, Jana by se takhle nikdy neoblékla."
Obě dvě se odmlčely a intenzivně sledovaly štíhlou povědomou postavu celou v černém, která zacházela do vchodu od domu. Holek si vůbec nevšimla. Vyběhla po schodech nahoru a zabouchla za sebou vchodové dveře. Sluníčko oslňovalo Marcelu s Pavlou tak, že nic určitého nezjistily.
"To asi nebyla Jana. Ta má ráda růžové oblečení, znáš přece ty její kloboučky, brejličky a ponožtičky s Krtečkem..." pochechtávala se Marcela.
"Máš pravdu. Ona je vždycky taková přeslazená. Šprtky už to tak prostě mívají," dodala Pavla, ale obraz holky v černé sukni a černých podkolenkách jí nešel z hlavy.
"Víš co? Pojďme za ní."
"To je skvělý nápad!"
Marcela samou radostí poskočila. Holky se rozhodly, že dokud nezjistí, zda to opravdu Jana byla, nebudou mít pokoj.
Před panelákem, ve kterém Jana bydlí, zvedly obě dívky hlavu. Všechna okna byla otevřená, ale jen z jednoho, právě jakoby z Janina, bylo slyšet tvrdou hudbu.
"Durch den Monsun!" zněl klukovský hlas, ale když se člověk zaposlouchal pořádně, byl slyšet ještě někdo. Jana?
"Jdeme nahoru!" vykřikla Pavla a chytla Marcelu za ruku.
Ve dveřích stála... Jo, byl to šok! Jana. Ale jak vypadala! Místo světlých polodlouhých vlasů měla nagelovaného ježka, černou sukni, černé triko, podkolenky měla taky černé s bílými lebkami a k tomu kotníkové tenisky. Na krku jí viselo několik korálků a náhrdelníků s lebkou, nějakým zubem, drakem... a ten pásek - velký, plný cvoků.
"To jsi ty... Co to máš na..." Pavla z toho byla celá vedle.
Ruka, kterou Jana držela dveře, byla ozdobena nejen stříbrným prstýnkem s šesticípým listem, ale i dlouhými černě nalakovanými nehty.
"Pojďte dál," křičela Jana, aby ji bylo přes hlasitou hudbu vůbec slyšet. Dělala, že nevidí, jak se její kamarádky tváří. Jana mrkla do zrcadla. Skvělé! Sama sobě se líbila. Černá, tajemná a ponurá... K tomu ty démonické nehty... Měla v duchu radost, že si i oči namalovala černě. Bez černých stínů si už několik dní nedokázala svůj make-up vůbec představit.
Jana chtěla ztišit hudbu, ale pak si to rozmyslela. Uvedla holky do svého pokojíku vytapetovaného plakáty své oblíbené skupiny. Chvíli se natřásala a zpívala společně se zpěvákem skupiny Tokio Hotel. Teprve po několika minutách cédéčko vypnula.
Marcela jí hned chytila za ruku. "Máma ti to dovolila? Kdes vzala takové stíny?"
"Jano, tobě někdo umřel?" zeptala se s kamennou tváří Pavla.
"Jo! V jistém smyslu. Umřel můj starý styl," odpověděla zcela vážně Jana a odešla z místnosti. Zpátky se vrátila s minerálkou.
"Víš, že vypadáš celkem fajn," pochválila ji nakonec Pavla.
"Fajn?! Vždyť vypadá hrozně! Proč sis nechala ostříhat vlasy? Viděla tě takhle zmalovanou tvoje mamka? Kde jsi koupila ten černý lak na nehty? Co je to za plakát? Měla jsi takovou hezkou růžovou sukni, není to náhodou ona?" vykřikovala Marcela hlasitě.
"Marcelo, neuraz se, ale buď je něco hezké, nebo růžové. Vzájemně se to vylučuje. Sukni jsem přebarvila a... moje mamka? Ty stíny, hned vám je ukážu, mi sama vybrala.
"Jano, nejsi v nějaké sektě?" Pavla rozčilením mrkala.
"Tak trochu. Jsem členem virtuální sekty lidí, kteří nesnášejí růžovou," odpověděla tajuplně Jana. "Nechcete taky nalíčit? Pavlo, nebereš to nějak zbytečně vážně? Promiň, neber si to osobně, ale jak dlouho chceš ještě nosit trička, která připomínají vanilkový puding se šlehačkou a jahodami? Dávno už přece nejsme žádná mimina!"
Pavla popadla sklenici s vodou a vypila ji do dna. Jana, ta hodná a vždycky taková klidná holka, s nejlepšími známkami ve třídě. Byla to pořád ještě ona? V té nové Janě bylo něco dráždivého, něco, co budilo neklid.
"Poslouchejte, holky, něco vám pustím... Ich bin da... Co tak koukáte? Je to německy, to jste snad poznaly? Učím se ji sama, jen tak pro radost," vysvětlovala Jana vážně a otevřela knihu v černém přebalu. Byl to česko-německý slovník.
"Co se to s tebou stalo, Jano? Byla jsi taková... taková..." Marcela chtěla říct fajn, ale zvolila jiné slovo, "...takový andílek."
"Nikdy jsem žádný andílek nebyla a teď taky nejsem žádný čert! Prostě a jednoduše: černá je IN! Černá je cool! Já jsme se nezměnila, přečetla jsem už celou povinnou četbu na příští rok, nebylo to špatné. Četly jste něco z toho? Nedáme si zmrzlinu? Máme dobrou, čokoládovou..."
"Jana je hrozná. Jak vypadá! Já bych se takhle styděla. Co si myslí? Chce snad takhle chodit i do školy? Make-up máme přece zakázaný. A ty její náhrdelníky!"
Marcele se pusa nezavřela. Nenechala na Janě nit suchou. Zato Pavla mlčela. Neřekla o kamarádce ani slovo a u domu se s Marcelou rychle rozloučila.

Na co by se měla Jana stejně jako každá jiná holka v její situaci připravit?
  • Lidé si jí budou hodně všímat - budou o ní vyprávět, že se dostala do špatné společnosti. To si lidé většinou myslí o každém, kdo je oblečený do černého. Je to ale jen předsudek.
  • Budou jí závidět - lidé často závidí tomu, kdo našel svůj styl, ať už je jakýkoliv. Závidíme lidem, kteří se nebojí být odlišní.
  • Lidé budou čekat na její chybu - až začne škola, třída si jí bude bedlivě všímat a číhat na každé její zakopnutí. Okolí bude očekávat, že se začne hůř učit, chodit za školu a mluvit sprostě. Černou barvu si lidé spojují právě s tímto chováním.
Když máš zničehonic nový nápad, jak změnit svůj styl...
  • Uskutečni ho! Příliš neotálej! Zamysli se jen nad tím, jak se chceš změnit a jestli to opravdu potřebuješ. Neboj se toho, že tě okolí bude pomlouvat nebo se ti posmívat, ani toho, že se tě ostatní budou snažit vrátit do starých kolejí. Člověk, který se vyvíjí, se za život změní několikrát. Je to naprosto normální.
Proč se někteří lidé mění ze dne na den?
  • Obvykle se lidé mění pomalu. Musí uběhnout hodně času, abychom si nějaké změny všimli. Tak rychlá proměna jako u Jany se nevyskytuje příliš často. Někdy se prostě v životě člověka stane něco tak významného (pozná novou hudbu, uvidí film, přečte si knihu, potká někoho, kdo mu dá jiný příklad, zamiluje se), co ho změní okamžitě, bezprostředně. Přitom rozhodně nemusí jít o proměny k horšímu...
Závěr: Pavla vešla domů a namířila si to přímo do svého pokojíku. Vyndala si sešit, do kterého si zapisovala recepty a rázně šla do kuchyně.
"Mami, ode dneška se učím vařit. Nezírej tak na mě. Já vím, že jsem nechtěla. Nerada loupu brambory a krájím zeleninu, to je pravda. Chci se ale naučit péct moučníky, připravovat pěny... Chtěla bych dělat čokoládové dorty a péct sušenky s rozinkami... Opravdu! Chci se do pečení pustit hned! Kde máš zástěru?
"Miláčku," mamka se na ni dívala pěkně vystrašeně, "co se ti stalo? V tomhle vedru chceš něco péct? Je ti dobře, Pavlínko?"
"Jo, je mi dobře! Skvěle!" odpověděla vesele Pavlína.
Když si myla ruce, špitala si pro sebe:
"Dezerty jsou in! Dezerty jsou cool! Až s tím budu hotová, půjdu si s kamarády zahrát volejbal, koneckonců není to tak těžké. Vůbec nechápu, čeho jsem se tak bála."
Už dlouho se necítila tak dobře.

Závistivá Marcela Janu ještě chvíli pomlouvala, ale nakonec to i ji přestalo bavit. Jana byla ve škole stále stejně úspěšná a bezproblémová a Marceliných řečí si nakonec nikdo nevšímal. Jana svou velkou proměnu zvládla na jedničku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama