"- byli ti tři bratři z toho příběhu," řekl Brumbál a kývl. "Ach ano, myslím, že tomu tak je. Zda potkali Smrt na osamělé cestě … Podle mě je pravděpodobnější, že bratři Peverellové byli prostě nadaní, nebezpeční čarodějové, kterým se podařilo vytvořit ony mocné předměty. Příběh o tom, že by to byly relikvie samotné Smrti, mi připadá jako něco na způsob legendy, která se vynořila až kolem takových výtvorů.
Plášť, jak už jistě víš, cestoval věky z otce na syna, z matky na dceru přímo k Ignotusovu poslednímu žijícímu dědici, který se narodil stejně jako Ignotus ve vesnici Godrikův důl."
Brumbál se na Harryho usmál.
"Mně?"
"Tobě. Vím, že jsi zjistil, že té noci, kdy zemřeli tví rodiče, byl plášť v mém držení. James mi ho ukázal jen pár dní předtím. Vysvětlovalo to mnohé z jeho nevysvětlených lumpáren na škole! Těžko jsem mohl uvěřit tomu, co vidím a požádal jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil, abych si ho mohl prohlédnout. Bylo to dlouho po tom, co jsem se vzdal svého snu o shromáždění Relikvií, ale nemohl jsem odolat, nemohl jsem si pomoci, abych ho neprozkoumal … byl to takový plášť, jaký jsem nikdy předtím neviděl, nesmírně starý, dokonalý v každém ohledu … a pak tvůj otec zemřel a já konečně měl dvě Relikvie jenom pro sebe!"
Jeho tón byl nesnesitelně hořký.
"Plášť by jim stejně nepomohl přežít," řekl rychle Harry. "Voldemort věděl, kde je moje máma s tátou. Plášť by je nemohl udělat odolnými proti kletbám."
"Pravda," vzdychl Brumbál, "pravda."
Harry čekal, avšak Brumbál nepromluvil, a proto ho Harry pobídl.
"Takže vy jste se vzdal hledání Relikvií ještě předtím, než jste spatřil ten plášť?"
"Ó, ano," řekl slabě Brumbál. Nuceně se setkal s Harryho pohledem. "Ty víš, co se stalo. Však víš. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám."
"Ale já vámi nepohrdám -"
"Pak bys měl," řekl Brumbál. Zhluboka se nadechl. "Znáš tajemství podlomeného zdraví mojí sestry, co jí udělali ti mudlové, čím se pak stala. Už víš, jak můj otec usiloval o pomstu a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Má matka se vzdala svého života, jen aby mohla pečovat o Arianu. Nesouhlasil jsem s tím, Harry."
Brumbál to pronesl stroze a chladně. Upíral teď oči přes Harryho hlavu někam do dáli.
"Byl jsem talentovaný, byl jsem úžasný. Chtěl jsem odtamtud uprchnout. Chtěl jsem zazářit. Chtěl jsem být slavný."
"Nechápej mě však špatně," řekl a tvář se mu táhla bolestí, takže zase působil velice staře. "Miloval jsem je. Miloval jsem své rodiče, miloval jsem svého bratra a sestru, ale byl jsem sobecký, Harry, mnohem více sobecký, než si někdo tak pozoruhodně nezištný, jako jsi ty, může představit.
"Takže, když má matka zemřela a já se musel postarat o nemocnou sestru a umíněného bratra, vrátil jsem se vzteklý a rozhořčený zpět do naší vesnice. Připadalo mi, že jsem tam uvězněný a nevyužitý. A pak ovšem přišel on …"
Brumbál se znovu podíval Harrymu přímo do očí.
"Grindelwald. Neumíš si ani představit, jak mne jeho myšlenky zaujaly, Harry, uchvátily mě. Mudlové uvrženi do poddanství. My čarodějové bychom triumfovali. Grindelwald a já, slavní vůdci revoluce.
"Ach ano, měl jsem nějaké pochybnosti, ale své svědomí jsem uklidňoval prázdnými slovy. Všechno to mělo být pro větší dobro a jakékoliv vykonané zlo mělo být splaceno stonásobným užitkem pro čaroděje. Zda jsem v hloubi svého srdce věděl, jaký byl Grindelwald ve skutečnosti? Myslím, že ano, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se totiž plány, které jsme vytvořili, naplnily, všechny mé sny by se staly skutečností."
"A v samém nitru našich intrik byly ony - Relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly nás oba! Neporazitelná hůlka, zbraň, která by nás dovedla k moci! Životodárný kámen - ten, ačkoliv jsem předstíral, že to nevidím, symbolizoval armádu neživých! Pro mě, přiznávám, znamenal návrat mých rodičů, kteří by sňali tíhu zodpovědnosti z mých beder."
"A plášť … nějak jsme nikdy moc plášť neprobírali, Harry. Oba jsme se uměli dobře skrývat i bez pláště, jehož pravá magie ovšem může být použita i tak, aby ochránil ostatní stejně dobře jako svého majitele. Myslel jsem, že kdybychom ho někdy bývali objevili, dal by se použít ke skrytí Ariany, ale jinak se náš zájem ohledně pláště týkal pouze toho, že byl součástí trojice, a jak říká legenda - pouze ten, kdo shromáždí všechny tři předměty, se může stát pravým pánem smrti, což jsme pokládali za to samé jako být neporazitelný."
"Neporazitelní páni smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a opomíjení těch dvou členů rodiny, co mi zbývali. "
"Pak … přeci víš, co se stalo. Realita se ke mně vrátila v podobě mého nevrlého, nevzdělaného a obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdu, kterou na mě křičel. Nechtěl jsem slyšet, že bych se neměl vydávat hledat Relikvie a táhnout za sebou svoji křehkou a labilní sestru."
"Ta hádka vyústila ve rvačku. Grindelwald ztratil kontrolu. To, co jsem o něm vždy věděl, ač jsem předstíral, že nikoliv, vystoupilo na povrch ve strašlivé podobě. A Ariana … po vší té matčině péči a opatrnosti … ležela na podlaze mrtvá."
Brumbál se zajíknul a začal doopravdy plakat. Harry se k němu natáhl a byl rád, když zjistil, že se ho může dotknout: pevně sevřel jeho ruku a Brumbál nad sebou znovu postupně získával kontrolu.
"Tak, Grindelwald uprchl, což nemohl nikdo, až na mě, předvídat. Zmizel se všemi těmi svými plány na uchvácení moci a mučení mudlů a svými sny o Relikviích smrti, sny, při nichž jsem ho podporoval a pomáhal mu. Utekl, zatímco já jsem byl na pohřbu své sestry a musel jsem se naučit žít s pocitem hanby, se svojí vinou a se strašlivým zármutkem."
"Roky ubíhaly. Objevovaly se o něm různé zvěsti. Říkalo se, že získal hůlku nesmírné moci. Mně bylo mezitím nabídnuto místo ministra kouzel a to ne jednou. Přirozeně jsem odmítl. Poučil jsem se, že mi není dobré svěřovat jakoukoliv moc."
"Ale vy byste byl lepší, mnohem lepší, než Popletal a Brousek!" vybuchl Harry.
"Opravdu?" zeptal se ztěžka Brumbál. "Nejsem si jist. Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že moc je mojí slabostí i vášní. Je to zajímavá věc, Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi ti nevhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře.
"Byl jsem bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel -"
"Byl jste ten nejlepší -"
"To je od tebe milé, Harry. Ale zatímco já jsem se zabýval vzděláváním mladých čarodějů, Grindelwald budoval armádu. Říkalo se, že se mě bojí a možná, že také ano, ale méně, než jsem se ho bál já."
"Ach, ale ne kvůli smrti," řekl Brumbál v odpověď na Harryho tázavý pohled.
"Kvůli ničemu, co by mi mohl udělat kouzly. Věděl jsem, že jsme byli asi stejně silní, možná že já jsem byl o trochu šikovnější. To, čeho jsem se ho obával, byla pravda. Pochop, nikdy jsem nezjistil, kdo v té poslední strašlivé rvačce vlastně vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Kdybys mě nazval zbabělcem: měl bys pravdu, Harry, nade vše jsem se děsil zjištění, že jsem to byl já, kdo jí přivodil smrt, nejen svojí arogancí a hloupostí, ale i tím, že bych to mohl být právě já, kdo ji zasáhl a zhasil tak její život."
"Myslím, že on to věděl, myslím, že on věděl, co mě děsilo. Odkládal jsem setkání s ním až do okamžiku, kdy by bylo hanebné dále odolávat. Lidé umírali a on se zdál být nezastavitelný a já musel udělat všechno, co bylo v mých silách, abych ho zastavil."
"Nuže, již víš, co se stalo potom. Vyhrál jsem ten souboj. Získal jsem hůlku."
"Nastalo další ticho. Harry se Brumbála nezeptal, zda někdy zjistil, kdo způsobil Arianinu smrt. Nechtěl to vědět a ještě méně chtěl, aby mu to Brumbál musel říkat. Konečně věděl, co by byl Brumbál viděl, kdyby se díval do Zrcadlo z Erisedu a také proč měl Brumbál tolik pochopení pro to, co se kolem Harryho rozpoutalo.
Seděli dlouze v tichosti a skuhrání bytosti za nimi je vyrušovalo jen zřídka.
Nakonec řekl: "Grindelwald se snažil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit. Lhal a předstíral, že ji nikdy neměl."
Brumbál kývl se sklopenýma očima, zatímco na jeho křivém nose se stále třpytily slzy.
"Říká se, že se u něj, zatímco dlel o samotě ve své cele v Nurmengardu, objevily výčitky svědomí. Doufám, že je to pravda. Byl bych rád, kdyby dokázal poznat hrůzu a stud za to, co udělal. Možná, že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus to odčinit … zabránit tomu, aby Voldemort získal Relikvii …"
"… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky," odhadoval Harry a Brumbál si lehce otřel oči.
Po další krátké odmlce Harry řekl: "Snažil jste se použít Životodárný kámen."
Brumbál kývl.
"Když jsem ho po všech těch letech objevil pohřbený v opuštěném Gauntovic domě, Relikvii, po které jsem toužil ze všech nejvíc - i když v mládí ze zcela jiných důvodů - ztratil jsem hlavu, Harry. Úplně jsem zapomněl, že to teď byl i viteál a že prsten nese i kletbu. Zvedl jsem ho a nasadil si ho a na vteřinu se mi zdálo, že jsem viděl Arianu, svoji matku a svého otce, abych jim mohl říct, jak moc mě to mrzí …"
"Byl jsem takový blázen, Harry. Po všech těch letech jsem se nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil Relikvie smrti, což se mi potvrzovalo znovu a znovu, a tohle byl poslední důkaz."
"Proč?" řekl Harry. "Bylo to přirozené! Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?"
"Jenom jeden člověk z milionu může Relikvie smrti sjednotit, Harry. Byl jsem hoden vlastnit pouze tu nejbídnější z nich, tu nejméně mimořádnou. Byl jsem hoden vlastnit Bezovou hůlku, ale nikoliv proto, abych se jí chlubil nebo s ní zabíjel. Bylo mi dovoleno si ji podrobit a užívat ji, protože jsem si ji vzal, nikoliv ze zištných důvodů, ale abych před ní ochránil ostatní."
"Ale plášť, ten jsem si vzal pouze z čiré zvědavosti, a tak mi nikdy nemohl sloužit jako tobě, jeho pravému majiteli. Kámen bych býval použil při pokusu povolat zpět ty, kteří zemřeli, spíše než abych se byl obětoval tak jako ty. Ty jsi ten správný majitel Relikvií."
Brumbál poplácal Harryho po ruce a Harry se na starého muže podíval a usmál se; nemohl si pomoci. Jak by teď na Brumbála mohl mít vztek?
"Proč jste to udělal tak složité?"
Brumbálův úsměv byl roztřesený.
"Obávám se, že jsem počítal s tím, že tě slečna Grangerová kapku zbrzdí, Harry. Měl jsem strach, že by tvá horká hlava mohla ovládnout tvé dobré srdce. Děsil jsem se, že pokud bys byl seznámen přímo s těmi lákavými předměty, pak bys je mohl uchvátit jako já, v nesprávný čas a z nesprávných důvodů. Pokud se jich chopíš, pak chci, abys s nimi nakládal bezpečně. Jsi pravý pán smrti, protože skutečný pán nehledá únik od Smrti. Je mu jasné, že musí zemřít, a chápe, že jsou na světě daleko, daleko horší věci než je umírání."
"A Voldemort se nikdy o Relikviích nedozvěděl?"
"Myslím, že ne, protože nepoznal Životodárný kámen a udělal z něj jeden ze svých viteálů. Ale i kdyby o nich věděl, Harry, pochybuji, že by se vůbec o nějakou z nich zajímal, tedy až na tu první. Nikdy by si nebyl pomyslel, že potřebuje plášť a stejně tak kámen, koho by mohl chtít povolat ze smrti? On se mrtvých bojí. On nemiluje."
"Ale vy jste očekával, že půjde po té hůlce?"
"Byl jsem si jistý, že se o to pokusí poté, co tvá hůlka porazila tu Voldemortovu na hřbitově v Malém Visánku. Nejdříve se obával, že jsi ho porazil díky svým mimořádným schopnostem. Jakmile však unesl Ollivandera, odhalil existenci dvou jader. Myslel, že se tím všechno vysvětluje. Jenže ani vypůjčená hůlka proti té tvé neúčinkovala lépe! Takže Voldemort, namísto aby se ptal sám sebe, jaká z tvých vlastností činí tvoji hůlku natolik silnou, čím jsi obdarován a on ne, se nakonec vydal najít jedinou hůlku, která, jak se říkalo, mohla porazit jakoukoliv jinou. Bezová hůlka se pro něj stala posedlostí, která se rovnala jeho posedlosti tebou. Věřil, že Bezová hůlka odstraní jeho poslední slabost a udělá ho skutečně neporazitelným. Ubohý Severus …"
"Pokud jste se Snapem naplánovali vaši smrt, zamýšlel jste, aby Bezová hůlka připadla jemu, že ano?"
"Připouštím, že to byl můj záměr," řekl Brumbál, "ale nefungovalo to, jak jsem předpokládal, že ne?"
"Ne," řekl Harry. "Tahle část nefungovala."
Stvoření za nimi sebou škubalo a sténalo, a Harry s Brumbálem seděli nějaký čas bez toho, aniž by něco řekli. Představa toho, co se bude dít dál, se v následujících dlouhým minutách v Harrym postupně usazovala tak měkce padající sníh.
"Měl bych jít zpět, že?"
"To je na tobě."
"Mám volbu?"
"Ach, ano," usmíval se na něj Brumbál. "Říkal jsi, že jsme na King's Cross? Myslím, že se můžeš rozhodnout nejít zpět, mohl bys … řekněme … nastoupit na vlak."
"A kam by mě dovezl?"
"Dál," řekl prostě Brumbál.
Znovu nastalo ticho.
"Voldemort má Bezovou hůlku."
"Pravda. Voldemort má Bezovou hůlku."
"Ale vy chcete, abych šel zpět?"
"Myslím," řekl Brumbál, "že pokud si vybereš cestu zpět, je možnost, že by mohl skončit nadobro. Nemohu to slíbit. Ale, Harry, vím, že se bojíš mnohem méně návratu sem než on."
Harry se rozhlédl na tu syrově vypadající věc, která se třásla a dusila ve stínu pod vzdálenou židlí.
"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Při návratu se můžeš postarat o to, aby bylo zmrzačeno daleko méně duší a rozděleno méně rodin. Pokud se ti zdá, že to za to stojí, pak si pro tento okamžik řekněme sbohem."
Harry kývl a povzdechl si. Opustit toto místo jistě nebude tak těžké jako jít do Zakázaného lesa, ale bylo zde teplo a světlo a klid, a on věděl, že se vydává zpět k bolesti a strachu z dalších ztrát. Vstal a stejně tak i Brumbál a po nějakou dobu se dívali jeden druhému do tváře.
"Povězte mi ještě poslední věc," řekl Harry. "Je tohle skutečné? Nebo se to pouze děje uvnitř mé hlavy?"
Brumbál se na něj radostně usmál a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, ačkoliv zářivá mlha znovu přicházela a zakrývala jeho postavu.
"Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?"
Plášť, jak už jistě víš, cestoval věky z otce na syna, z matky na dceru přímo k Ignotusovu poslednímu žijícímu dědici, který se narodil stejně jako Ignotus ve vesnici Godrikův důl."
Brumbál se na Harryho usmál.
"Mně?"
"Tobě. Vím, že jsi zjistil, že té noci, kdy zemřeli tví rodiče, byl plášť v mém držení. James mi ho ukázal jen pár dní předtím. Vysvětlovalo to mnohé z jeho nevysvětlených lumpáren na škole! Těžko jsem mohl uvěřit tomu, co vidím a požádal jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil, abych si ho mohl prohlédnout. Bylo to dlouho po tom, co jsem se vzdal svého snu o shromáždění Relikvií, ale nemohl jsem odolat, nemohl jsem si pomoci, abych ho neprozkoumal … byl to takový plášť, jaký jsem nikdy předtím neviděl, nesmírně starý, dokonalý v každém ohledu … a pak tvůj otec zemřel a já konečně měl dvě Relikvie jenom pro sebe!"
Jeho tón byl nesnesitelně hořký.
"Plášť by jim stejně nepomohl přežít," řekl rychle Harry. "Voldemort věděl, kde je moje máma s tátou. Plášť by je nemohl udělat odolnými proti kletbám."
"Pravda," vzdychl Brumbál, "pravda."
Harry čekal, avšak Brumbál nepromluvil, a proto ho Harry pobídl.
"Takže vy jste se vzdal hledání Relikvií ještě předtím, než jste spatřil ten plášť?"
"Ó, ano," řekl slabě Brumbál. Nuceně se setkal s Harryho pohledem. "Ty víš, co se stalo. Však víš. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám."
"Ale já vámi nepohrdám -"
"Pak bys měl," řekl Brumbál. Zhluboka se nadechl. "Znáš tajemství podlomeného zdraví mojí sestry, co jí udělali ti mudlové, čím se pak stala. Už víš, jak můj otec usiloval o pomstu a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Má matka se vzdala svého života, jen aby mohla pečovat o Arianu. Nesouhlasil jsem s tím, Harry."
Brumbál to pronesl stroze a chladně. Upíral teď oči přes Harryho hlavu někam do dáli.
"Byl jsem talentovaný, byl jsem úžasný. Chtěl jsem odtamtud uprchnout. Chtěl jsem zazářit. Chtěl jsem být slavný."
"Nechápej mě však špatně," řekl a tvář se mu táhla bolestí, takže zase působil velice staře. "Miloval jsem je. Miloval jsem své rodiče, miloval jsem svého bratra a sestru, ale byl jsem sobecký, Harry, mnohem více sobecký, než si někdo tak pozoruhodně nezištný, jako jsi ty, může představit.
"Takže, když má matka zemřela a já se musel postarat o nemocnou sestru a umíněného bratra, vrátil jsem se vzteklý a rozhořčený zpět do naší vesnice. Připadalo mi, že jsem tam uvězněný a nevyužitý. A pak ovšem přišel on …"
Brumbál se znovu podíval Harrymu přímo do očí.
"Grindelwald. Neumíš si ani představit, jak mne jeho myšlenky zaujaly, Harry, uchvátily mě. Mudlové uvrženi do poddanství. My čarodějové bychom triumfovali. Grindelwald a já, slavní vůdci revoluce.
"Ach ano, měl jsem nějaké pochybnosti, ale své svědomí jsem uklidňoval prázdnými slovy. Všechno to mělo být pro větší dobro a jakékoliv vykonané zlo mělo být splaceno stonásobným užitkem pro čaroděje. Zda jsem v hloubi svého srdce věděl, jaký byl Grindelwald ve skutečnosti? Myslím, že ano, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se totiž plány, které jsme vytvořili, naplnily, všechny mé sny by se staly skutečností."
"A v samém nitru našich intrik byly ony - Relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly nás oba! Neporazitelná hůlka, zbraň, která by nás dovedla k moci! Životodárný kámen - ten, ačkoliv jsem předstíral, že to nevidím, symbolizoval armádu neživých! Pro mě, přiznávám, znamenal návrat mých rodičů, kteří by sňali tíhu zodpovědnosti z mých beder."
"A plášť … nějak jsme nikdy moc plášť neprobírali, Harry. Oba jsme se uměli dobře skrývat i bez pláště, jehož pravá magie ovšem může být použita i tak, aby ochránil ostatní stejně dobře jako svého majitele. Myslel jsem, že kdybychom ho někdy bývali objevili, dal by se použít ke skrytí Ariany, ale jinak se náš zájem ohledně pláště týkal pouze toho, že byl součástí trojice, a jak říká legenda - pouze ten, kdo shromáždí všechny tři předměty, se může stát pravým pánem smrti, což jsme pokládali za to samé jako být neporazitelný."
"Neporazitelní páni smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a opomíjení těch dvou členů rodiny, co mi zbývali. "
"Pak … přeci víš, co se stalo. Realita se ke mně vrátila v podobě mého nevrlého, nevzdělaného a obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdu, kterou na mě křičel. Nechtěl jsem slyšet, že bych se neměl vydávat hledat Relikvie a táhnout za sebou svoji křehkou a labilní sestru."
"Ta hádka vyústila ve rvačku. Grindelwald ztratil kontrolu. To, co jsem o něm vždy věděl, ač jsem předstíral, že nikoliv, vystoupilo na povrch ve strašlivé podobě. A Ariana … po vší té matčině péči a opatrnosti … ležela na podlaze mrtvá."
Brumbál se zajíknul a začal doopravdy plakat. Harry se k němu natáhl a byl rád, když zjistil, že se ho může dotknout: pevně sevřel jeho ruku a Brumbál nad sebou znovu postupně získával kontrolu.
"Tak, Grindelwald uprchl, což nemohl nikdo, až na mě, předvídat. Zmizel se všemi těmi svými plány na uchvácení moci a mučení mudlů a svými sny o Relikviích smrti, sny, při nichž jsem ho podporoval a pomáhal mu. Utekl, zatímco já jsem byl na pohřbu své sestry a musel jsem se naučit žít s pocitem hanby, se svojí vinou a se strašlivým zármutkem."
"Roky ubíhaly. Objevovaly se o něm různé zvěsti. Říkalo se, že získal hůlku nesmírné moci. Mně bylo mezitím nabídnuto místo ministra kouzel a to ne jednou. Přirozeně jsem odmítl. Poučil jsem se, že mi není dobré svěřovat jakoukoliv moc."
"Ale vy byste byl lepší, mnohem lepší, než Popletal a Brousek!" vybuchl Harry.
"Opravdu?" zeptal se ztěžka Brumbál. "Nejsem si jist. Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že moc je mojí slabostí i vášní. Je to zajímavá věc, Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi ti nevhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře.
"Byl jsem bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel -"
"Byl jste ten nejlepší -"
"To je od tebe milé, Harry. Ale zatímco já jsem se zabýval vzděláváním mladých čarodějů, Grindelwald budoval armádu. Říkalo se, že se mě bojí a možná, že také ano, ale méně, než jsem se ho bál já."
"Ach, ale ne kvůli smrti," řekl Brumbál v odpověď na Harryho tázavý pohled.
"Kvůli ničemu, co by mi mohl udělat kouzly. Věděl jsem, že jsme byli asi stejně silní, možná že já jsem byl o trochu šikovnější. To, čeho jsem se ho obával, byla pravda. Pochop, nikdy jsem nezjistil, kdo v té poslední strašlivé rvačce vlastně vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Kdybys mě nazval zbabělcem: měl bys pravdu, Harry, nade vše jsem se děsil zjištění, že jsem to byl já, kdo jí přivodil smrt, nejen svojí arogancí a hloupostí, ale i tím, že bych to mohl být právě já, kdo ji zasáhl a zhasil tak její život."
"Myslím, že on to věděl, myslím, že on věděl, co mě děsilo. Odkládal jsem setkání s ním až do okamžiku, kdy by bylo hanebné dále odolávat. Lidé umírali a on se zdál být nezastavitelný a já musel udělat všechno, co bylo v mých silách, abych ho zastavil."
"Nuže, již víš, co se stalo potom. Vyhrál jsem ten souboj. Získal jsem hůlku."
"Nastalo další ticho. Harry se Brumbála nezeptal, zda někdy zjistil, kdo způsobil Arianinu smrt. Nechtěl to vědět a ještě méně chtěl, aby mu to Brumbál musel říkat. Konečně věděl, co by byl Brumbál viděl, kdyby se díval do Zrcadlo z Erisedu a také proč měl Brumbál tolik pochopení pro to, co se kolem Harryho rozpoutalo.
Seděli dlouze v tichosti a skuhrání bytosti za nimi je vyrušovalo jen zřídka.
Nakonec řekl: "Grindelwald se snažil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit. Lhal a předstíral, že ji nikdy neměl."
Brumbál kývl se sklopenýma očima, zatímco na jeho křivém nose se stále třpytily slzy.
"Říká se, že se u něj, zatímco dlel o samotě ve své cele v Nurmengardu, objevily výčitky svědomí. Doufám, že je to pravda. Byl bych rád, kdyby dokázal poznat hrůzu a stud za to, co udělal. Možná, že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus to odčinit … zabránit tomu, aby Voldemort získal Relikvii …"
"… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky," odhadoval Harry a Brumbál si lehce otřel oči.
Po další krátké odmlce Harry řekl: "Snažil jste se použít Životodárný kámen."
Brumbál kývl.
"Když jsem ho po všech těch letech objevil pohřbený v opuštěném Gauntovic domě, Relikvii, po které jsem toužil ze všech nejvíc - i když v mládí ze zcela jiných důvodů - ztratil jsem hlavu, Harry. Úplně jsem zapomněl, že to teď byl i viteál a že prsten nese i kletbu. Zvedl jsem ho a nasadil si ho a na vteřinu se mi zdálo, že jsem viděl Arianu, svoji matku a svého otce, abych jim mohl říct, jak moc mě to mrzí …"
"Byl jsem takový blázen, Harry. Po všech těch letech jsem se nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil Relikvie smrti, což se mi potvrzovalo znovu a znovu, a tohle byl poslední důkaz."
"Proč?" řekl Harry. "Bylo to přirozené! Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?"
"Jenom jeden člověk z milionu může Relikvie smrti sjednotit, Harry. Byl jsem hoden vlastnit pouze tu nejbídnější z nich, tu nejméně mimořádnou. Byl jsem hoden vlastnit Bezovou hůlku, ale nikoliv proto, abych se jí chlubil nebo s ní zabíjel. Bylo mi dovoleno si ji podrobit a užívat ji, protože jsem si ji vzal, nikoliv ze zištných důvodů, ale abych před ní ochránil ostatní."
"Ale plášť, ten jsem si vzal pouze z čiré zvědavosti, a tak mi nikdy nemohl sloužit jako tobě, jeho pravému majiteli. Kámen bych býval použil při pokusu povolat zpět ty, kteří zemřeli, spíše než abych se byl obětoval tak jako ty. Ty jsi ten správný majitel Relikvií."
Brumbál poplácal Harryho po ruce a Harry se na starého muže podíval a usmál se; nemohl si pomoci. Jak by teď na Brumbála mohl mít vztek?
"Proč jste to udělal tak složité?"
Brumbálův úsměv byl roztřesený.
"Obávám se, že jsem počítal s tím, že tě slečna Grangerová kapku zbrzdí, Harry. Měl jsem strach, že by tvá horká hlava mohla ovládnout tvé dobré srdce. Děsil jsem se, že pokud bys byl seznámen přímo s těmi lákavými předměty, pak bys je mohl uchvátit jako já, v nesprávný čas a z nesprávných důvodů. Pokud se jich chopíš, pak chci, abys s nimi nakládal bezpečně. Jsi pravý pán smrti, protože skutečný pán nehledá únik od Smrti. Je mu jasné, že musí zemřít, a chápe, že jsou na světě daleko, daleko horší věci než je umírání."
"A Voldemort se nikdy o Relikviích nedozvěděl?"
"Myslím, že ne, protože nepoznal Životodárný kámen a udělal z něj jeden ze svých viteálů. Ale i kdyby o nich věděl, Harry, pochybuji, že by se vůbec o nějakou z nich zajímal, tedy až na tu první. Nikdy by si nebyl pomyslel, že potřebuje plášť a stejně tak kámen, koho by mohl chtít povolat ze smrti? On se mrtvých bojí. On nemiluje."
"Ale vy jste očekával, že půjde po té hůlce?"
"Byl jsem si jistý, že se o to pokusí poté, co tvá hůlka porazila tu Voldemortovu na hřbitově v Malém Visánku. Nejdříve se obával, že jsi ho porazil díky svým mimořádným schopnostem. Jakmile však unesl Ollivandera, odhalil existenci dvou jader. Myslel, že se tím všechno vysvětluje. Jenže ani vypůjčená hůlka proti té tvé neúčinkovala lépe! Takže Voldemort, namísto aby se ptal sám sebe, jaká z tvých vlastností činí tvoji hůlku natolik silnou, čím jsi obdarován a on ne, se nakonec vydal najít jedinou hůlku, která, jak se říkalo, mohla porazit jakoukoliv jinou. Bezová hůlka se pro něj stala posedlostí, která se rovnala jeho posedlosti tebou. Věřil, že Bezová hůlka odstraní jeho poslední slabost a udělá ho skutečně neporazitelným. Ubohý Severus …"
"Pokud jste se Snapem naplánovali vaši smrt, zamýšlel jste, aby Bezová hůlka připadla jemu, že ano?"
"Připouštím, že to byl můj záměr," řekl Brumbál, "ale nefungovalo to, jak jsem předpokládal, že ne?"
"Ne," řekl Harry. "Tahle část nefungovala."
Stvoření za nimi sebou škubalo a sténalo, a Harry s Brumbálem seděli nějaký čas bez toho, aniž by něco řekli. Představa toho, co se bude dít dál, se v následujících dlouhým minutách v Harrym postupně usazovala tak měkce padající sníh.
"Měl bych jít zpět, že?"
"To je na tobě."
"Mám volbu?"
"Ach, ano," usmíval se na něj Brumbál. "Říkal jsi, že jsme na King's Cross? Myslím, že se můžeš rozhodnout nejít zpět, mohl bys … řekněme … nastoupit na vlak."
"A kam by mě dovezl?"
"Dál," řekl prostě Brumbál.
Znovu nastalo ticho.
"Voldemort má Bezovou hůlku."
"Pravda. Voldemort má Bezovou hůlku."
"Ale vy chcete, abych šel zpět?"
"Myslím," řekl Brumbál, "že pokud si vybereš cestu zpět, je možnost, že by mohl skončit nadobro. Nemohu to slíbit. Ale, Harry, vím, že se bojíš mnohem méně návratu sem než on."
Harry se rozhlédl na tu syrově vypadající věc, která se třásla a dusila ve stínu pod vzdálenou židlí.
"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Při návratu se můžeš postarat o to, aby bylo zmrzačeno daleko méně duší a rozděleno méně rodin. Pokud se ti zdá, že to za to stojí, pak si pro tento okamžik řekněme sbohem."
Harry kývl a povzdechl si. Opustit toto místo jistě nebude tak těžké jako jít do Zakázaného lesa, ale bylo zde teplo a světlo a klid, a on věděl, že se vydává zpět k bolesti a strachu z dalších ztrát. Vstal a stejně tak i Brumbál a po nějakou dobu se dívali jeden druhému do tváře.
"Povězte mi ještě poslední věc," řekl Harry. "Je tohle skutečné? Nebo se to pouze děje uvnitř mé hlavy?"
Brumbál se na něj radostně usmál a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, ačkoliv zářivá mlha znovu přicházela a zakrývala jeho postavu.
"Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?"