víc opravdoví než živí lidé nahoře na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď připadali jako duchové, když klopýtal směrem ke konci svého života, směrem k Voldemortovi…
Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též.
"Tamhle někdo je," ozval se nedaleko drsný šepot. "Má neviditelný plášť. Mohl by to být -?"
Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.
"Rozhodně jsem něco zaslechl," tvrdil Yaxley. "Myslíš, že to bylo zvíře?"
"Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor," prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.
"Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde."
"A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost."
"Měli bychom se vrátit," navrhl Yaxley. "Zjistit, jaký je plán."
On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu.
Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.
Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.
Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.
"Ani náznak, že by tu byl, můj Pane," řekl Dolohov.
Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku.
"Můj Pane - "
To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou.
"Myslel jsem, že přijde," řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené poskakující plameny. "Předpokládal jsem, že přijde."
Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.
"Zdá se, že… jsem se mýlil," řekl Voldemort.
"Nemýlil."
Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi.
Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel -
"HARRY! NE!"
Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.
"NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ - ?"
"TICHO!" zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.
Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.
Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv.
"Harry Potter," řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. "Chlapec, který přežil."
Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho -
Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach -
Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.
Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též.
"Tamhle někdo je," ozval se nedaleko drsný šepot. "Má neviditelný plášť. Mohl by to být -?"
Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.
"Rozhodně jsem něco zaslechl," tvrdil Yaxley. "Myslíš, že to bylo zvíře?"
"Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor," prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.
"Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde."
"A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost."
"Měli bychom se vrátit," navrhl Yaxley. "Zjistit, jaký je plán."
On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu.
Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.
Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.
Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.
"Ani náznak, že by tu byl, můj Pane," řekl Dolohov.
Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku.
"Můj Pane - "
To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou.
"Myslel jsem, že přijde," řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené poskakující plameny. "Předpokládal jsem, že přijde."
Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.
"Zdá se, že… jsem se mýlil," řekl Voldemort.
"Nemýlil."
Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi.
Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel -
"HARRY! NE!"
Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.
"NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ - ?"
"TICHO!" zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.
Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.
Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv.
"Harry Potter," řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. "Chlapec, který přežil."
Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho -
Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach -
Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.