"HAGRIDE!" Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do Temného lesa. Hagrida nebylo vidět.
"HAGRIDE!"
Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru. Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout se znovu pod úkryt hlavní brány.
"Ah můj...!" vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.
"NE!" vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. "Omráčíš ho a on rozbije půl hradu..."
"HAGGER?"
Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů.
"UTÍKEJTE!" zakřičel Harry. Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili a on chytil Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než ho znovu dohnali.
Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou vířivým pohybem plachtily postavy, které kolem sebe soustředily černotu, a mířily směrem k hradu, tváře zahalené kápěmi a jejich chroptící dech…
Ron a Hermiona vedle něj se k sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly tižšími, tlumenými, protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se rozléhalo nocí…
"No tak, Harry!" řekl Hermionin hlas z velké dálky, "Patrony, Harry, no tak!"
Pozvedl hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil, jako kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo…
"HARRY, NO TAK!" vykřikl Hermiona.
Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas…
Viděl Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní hůlka se mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí, příslib nicoty, žádných pocitů…
A pak se kolem Harryho, Ronovy a Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc, divočák a liška: mozkomoři se stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři lidé, aby jim stáli po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.
"Tak je to správně," řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě nejvyšší potřeby a procvičovali si v BA. "Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…"
"Něco šťastného?" pronesl stále se třesoucím hlasem.
"Pořád jsme tady," zašeptala, "stále ještě bojujeme. No tak, teď…"
Nejdřív vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal dopředu, mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu klidná, akorát zvuky odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším.
"Ani nevím, jak vám poděkovat," řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi, "právě jste nám zachránili - "
Za burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze tmy lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich.
"UTÍKEJTE!" zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde ještě před chvilkou stáli. Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli ve víru bitvy.
"Pojďme pryč z jeho dosahu!" zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na kterých byla tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.
"Vrba mlátička," řekl Harry. "Pojďme!"
Nějakým způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které miloval, rozptýlené po hradě a venku. Všechno muselo počkat, protože teď museli běžet, musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla Hermiona, tohle byl jediný způsob, jak to ukončit -
Uháněl a napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného moře i les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří. Běžel skrz pozemky, které jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a byl to právě on, kdo jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která chránila tajemství pod svými kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi.
Harry zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby. Skrz tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by ten starý strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona byla bez dechu, takže ani nemohla promluvit.
"Jak - jak se dostaneme dovnitř?" funěl Ron. "Já - vidím to - kdyby tady byl - zase Křivonožka - "
"Křivonožka?" sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. "Jsi kouzelník, nebo ne?"
"No - jo - vlastně - "
Ron se rozhlédl kolem a pak namířil hůlku na větvičku na zemi a pronesl, "Wingardium Leviosa!" Větvička vyletěla ze země, otočila se ve vzduchu, jako kdyby ji nesl náhlý poryv větru, a pak svištěla ke kmeni skrze osudně se pohybující větve Vrby. Rázem se zabodla na místo poblíž kořenů a zmítající se strom ztuhl.
"Skvělé!" funěla Hermiona.
"Počkat."
Mezitím, co se vzduchem nesl hukot bitvy, Harry na vteřinu zaváhal. Voldemort chtěl, aby to udělal, chtěl, aby přišel… vedl tedy Rona a Hermionu do pasti?
Ale pak se vrátil zpět do kruté reality: další na řadě bylo zabít hada, a had byl tam, kde Voldemort, a Voldemort byl na konci tunelu…
"Harry, jdeme, tak tam vlez!" ozval se Ron a tlačil ho dopředu.
Harry se vsoukal do podzemní chodby ukryté pod kořeny stromu. Protlačit se úzkým průchodem bylo mnohem těžší, než když tudy lezli naposledy. Tunel měl nízký strop: před čtyřmi lety se stačilo pouze sklonit, teď jim ale nezbývalo než se plazit. Harry šel první, hůlku měl rozsvícenou a každou chvíli očekával překážku na cestě, ale žádná nepřišla. Pohybovali se v tichosti, Harry upíral zrak na kužel světla vysílaný hůlkou, kterou držel v ruce.
Nakonec tunel začal stoupat a Harry vepředu zahlédl malé světlo. Hermiona ho zatahala za kotník.
"Plášť!" zašeptala. "Obleč si Plášť!"
Zatápal za sebou a ona mu vstrčila do volné ruky uzlík klouzavé látky. S obtížemi ho přes sebe přehodil a zamumlal: "Nox," čímž zhasl světlo z hůlky. Pak znovu pokračoval po rukách a kolenech, jak nejtišeji to bylo možné, a všechny smysly měl nastražené, jak každou chvíli očekával, že ho objeví, že uslyší jasný chladný hlas a záblesk zeleného světla.
A pak uslyšel z místnosti přímo před nimi hlasy mírně tlumené, protože konec tunelu byl zablokovaný něčím, co připomínalo starou bednu. Skoro se neodvažoval dýchat, když se Harry přiblížil ke konci a koukal skrz tenkou díru mezi bednou a stěnou.
Pokoj za ní byl matně osvícen, přesto však viděl Naginiho, jak sebou víří a svíjí jako had pod vodou v bezpečí své očarované zářivé kouli, která se bez opory vznášela ve vzduchu. Viděl kraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak promluvil Snape a Harrymu se leknutím pozastavilo srdce: Snape byl jen kousíček od místa, kde se krčil.
"…můj Pane, jejich odpor slábne - "
"- a to i bez tvé pomoci," řekl Voldemort svým vysokým ostrým hlasem. "Přestože jsi schopný kouzelník, Severusi, nemyslím si, že bys něco změnil. Už jsme skoro u cíle… skoro."
"Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj Pane. Prosím."
Snape prošel kolem díry a Harry se trochu odtáhl, stále však měl oči upřené na Naginiho. Uvažoval, jestli existuje kouzlo, které by proniklo obranou, která ho obklopovala, ale na nic nepřišel. Jeden špatný pokus a prozradil by se…
Voldemort se postavil. Harry teď mohl vidět jeho rudé oči, plochý hadí obličej, jehož bledost mírně zářila v pološeru.
"Mám problém, Severusi," pronesl Voldemort zlehka.
"Můj pane?"
Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku.
"Proč mi neslouží, Severusi?"
V nastalém tichu se Harry domníval, že slyší tiché syčení hada, který se svíjel, anebo že by to byl Voldemortův sykavý povzdech visící ve vzduchu?
"Můj - můj Pane?" řekl zaraženě Snape. "Já nechápu. Vy - předvedl jste s tou hůlkou neobyčejná kouzla."
"Ne," řekl Voldemort. "Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale tato hůlka… ne. Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera."
Voldemortův hlas byl klidný a vyrovnaný, ale Harryho jizva začala tepat: bolest projížděla celým jeho čelem a on cítil, že se Voldemorta zmocňovala zuřivost.
"Žádný rozdíl," zopakoval Voldemort.
Snape nepromluvil. Harry mu neviděl do obličeje. Přemítal, jestli Snape cítí nebezpečí a hledal správná slova, aby uklidnil svého mistra.
Voldemort se začal pohybovat po místnosti: na chvíli se Harrymu ztratil z očí, když se plížil, a mluvil stejně odměřeným hlasem; mezitím se v Harrym vzdouvala bolest a zuřivost.
"Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z bitvy?"
A na chvíli Harry spatřil Snapeův profil: jeho oči se upíraly na svíjejícího se hada v očarované kleci.
"Ne, můj Pane, ale prosím Vás, dovolte mi se vrátit. Dovolte mi najít Pottera."
"Mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás nerozumí Potterovi, jako já. Nepotřebuji ho najít. Potter ke mně přijde. Znám jeho slabost, jeho největší slabinu. Nesnese pohled na ostatní, kteří kolem něj padají, protože ví, že se to děje kvůli němu. Bude to chtít zastavit za každou cenu. Přijde."
"Ale můj Pane, mohl by ho náhodou zabít někdo jiný, než vy sám - "
"Moje rozkazy byly naprosto jasné. Zajměte Pottera. Zabijte jeho přátele - čím víc, tím líp - ale nezabíjejte jeho.
To s tebou si přeji mluvit, Severusi, ne s Harry Potterem. Byl jsi pro mě velice cenný. Velice cenný."
"Můj Pán ví, že mu chci sloužit. Ale - dovolte mi jít a najít toho kluka, můj Pane. Dovolte mi vám ho přinést. Já vím, že můžete - "
"Řekl jsem ne!" řekl Voldemort a Harry zachytil odlesk rudé barvy jeho očí, když se otočil a šustění jeho pláště znělo jako plazení hada, a v jizvě, která ho nepřestávala pálit, cítil Voldemortovu netrpělivost. "Můj momentální zájem, Severusi, je, co se stane, až se s ním konečně utkám!"
"Můj Pane, žádná otázka není, jistě - ?"
"- ale je tady otázka, Severusi. Je."
Voldemort se zastavil a Harry ho znovu spatřil, jak si prsty pohrává se Starodávnou hůlkou a upřeně hledí na Snapea.
"Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?"
"Já - na to nemůžu odpovědět, můj Pane."
"Nemůžeš?"
Harryho hlavou projel záchvěv hněvu: do pusy si strčil vlastní pěst, aby nezařval bolestí. Zavřel oči a najednou byl Voldemortem, který se díval do Snapeovy bledé tváře.
"Moje tisová hůlka vykonala vše, co jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho Pottera. Dvakrát selhala. Ollivander mi řekl o stejných jádrech, že si mám vzít hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se setkala s Potterovou."
"Já - já nemám žádné vysvětlení, můj Pane."
Snape se teď na Voldemorta nedíval. Jeho tmavé oči byly stále upřené na svíjícího se hada ve své ochranné kouli.
"Našel jsem třetí hůlku, Severusi. Starodávnou hůlku, Osudovou hůlku, Smrtící hůlku. Vzal jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vzal jsem ji z hrobu Albuse Brumbála."
Teď se Snape na Voldemorta podíval a Snapeův obličej vypadal jako smrtelná maska. Byl jako bílý mramor a tak strnulý, že když promluvil, bylo s podivem, že za těma prázdnýma očima se skrývá život.
"Můj Pane - dovolte mi najít toho kluka - "
"Celou noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl," řekl Voldemort a jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, "a přemýšlel. Přemýšlel, proč Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí příběhy, kouzlit pro svého majitele…a myslím, že jsem našel odpověď."
Snape nemluvil.
"Možná jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát."
"Můj Pane - "
"Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán. Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy nebude moje."
"Můj Pane!" namítal Snape a pozvedl hůlku.
"Nejde to jinak," řekl Voldemort. "Musím být pánem té hůlky, Severusi. Pánem té hůlky a nakonec přemohu i Pottera."
Voldemort mávnul ve vzduchu Starodávnou hůlkou. Snapeovi se nic nestalo, a tak si na zlomek vteřin myslel, že mu byla dána milost: ale záhy byl Voldemortův úmysl jasný. Hadova klec se valila vzduchem, a dřív, než mohl Snape udělat něco víc než jen zakřičet, pohltila jeho hlavu a ramena; Voldemort promluvil hadím jazykem.