Tok času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila. Hrad tiše nespadl a všichni bojovníci nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem, vymkla se z jeho kontroly neschopna pochopit realitu, protože Fred Weasley nemohl být mrtev, jeho smysly musely lhát...
A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je míjely těsně nad hlavou a trefovaly zeď za nimi.
"K zemi!" zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb. Chytl společně s Ronem Hermionu a přitlačili jí na podlahu. Percy si lehnul přes Fredovo tělo a chránil ho před dalším zraněním a když Harry zakřičel: "Percy, rychle, musíme odtud!" jenom zavrtěl hlavou.
"Percy!" Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval svého staršího bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. "Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme..."
Hermiona vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk o velikosti menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z Aragogových potomků se přidal k boji.
Ron a Harry společně vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo zpět, hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě.
"Přivedl si kámoše!" volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým létala další kouzla. Další pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobozeni ze Zapovězeného lesa, do kterého museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující kletby, takže se zkutáleli jeden na druhého a popadali dolů, pryč z dohledu. Poté okolo Harryho proletěla jedna kletba tak těsně, že cítil, jak mu její síla pročísla vlasy.
"Jdeme, TEĎ!"
Tlačili spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby odtáhl Fredovo tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá, přestal se těla držet a pomohl mu. V podřepu, aby se vyhnuli létajícím kletbám, společně odstranili Fredovo tělo z cesty.
"Tady," řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění. Nemohl se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel a jakmile se ujistil, že je dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s Goylem zmizeli, ale konec chodby byl plný prachu, padající omítky a skla vytlučeného daleko od oken. Harry uviděl mnoho lidí pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl: "ROCKWOOD!" a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika studentům.
"Harry, támhle!" vykřikla Hermiona.
Zatáhla Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu chvíli si Harry myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že se snaží zabránít Ronovi, aby se rozběhl za Percym.
"Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!"
"Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy..."
Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl vzteky a smutkem.
"Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho hada, musíme zabít toho hada!" řekla Hermiona.
Ale Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést zadostiučinění. Také chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda a chtěl najít další Weasleyovi a především se ujistit, že Ginny není...ale nedokázal si to ani představit...
"Budeme bojovat!" řekla Hermiona. "Budeme muset, abychom se dostali k hadovi! Ale nesmíme zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou zkončit!"
Také plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého rukávu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně držela Rona a otočila se na Harryho.
"Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to Harry, koukni do něj!"
Jakto, že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a toužila mu ukázat Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a najednou výkřiky, rány a všechny nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud nebyly vzdálené, jakoby stál daleko, daleko od nich...
Stál uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se tapetami na stěnách a zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly vzdálené a utlumené. Jediné nezabedněné okno otevíralo pohled na daleké záblesky světla na místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti byla tma, až na jedinou petrolejovou lampu.
Protáčel si hůlku mezi prsty, sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě, tajnou místnost, kterou kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou otevře jen chytrý, mazaný, vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že chlapec nenajde diadém...i když ta Brumbálova loutka zašla mnohem dál, než by si kdy myslel...příliš daleko...
"Můj pane," řekl zoufalý a zlomený hlas. Otočil se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky posledního trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo zavřené a oteklé. "Můj pane, prosím, můj syn..."
"Pokud je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil se ke mně jako ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s Harrym Potterem."
"Ne, to nikdy!" šeptal Malfoy.
"Musíš doufat, že ne."
"Nebojíte se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného, nežli tou vaší?" zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. "Nebylo by...promiňte mi...moudřejší bitvu odvolat, vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?"
"Nesnaž se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto, abys mohl zjistit, co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera hledat. Dříve, než noc skončí, Potter si mě najde sám."
Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci, které trápí Lorda Voldemorta se musí změnit...
"Jdi a přiveď Snapea."
"Snapea, můj p-pane?"
"Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!"
Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal stát, točil hůlkou v prstech a zíral na ní.
"Je to jediná cesta, Nagini," šeptal a rozhlédl se kolem. Uviděl obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně se kroutil uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil. Zářivá průhledná koule, něco mezi třpytivou klecí a nádrží.
Harry zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy byly jeho uši vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy.
"Je v Chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné ochrany. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea."
"Voldemort sedí v chroptící chýši?" řekla Hermiona pobouřeně. "On...on nebojuje?"
"Myslí si, že nemusí bojovat," řekl Harry. "Myslí si, že k němu přijdu sám."
"Ale proč?"
"Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím..."
"Dobře," řekl Ron a rovnal si ramena. "Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on chce, co očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu a..."
Harry Rona přerušil.
"Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle, jak to jenom bude..."
"Ne," řekla Hermiona, "bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já a..."
"Ani na to nemysli," zavrčel na ní Ron.
Před tím, než došla Hermiona dál než k: "Rone, já jsem stejně schopná...," gobelín na vrchu schodiště, na kterém stáli, se roztrhl.
"POTTER!"
Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své hůlky, Hermiona zakřičela: "Gliseo!"
Schody pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní řítili dolů, aniž by mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle na to, aby omračující kouzla Smrtijedů proletěla vysoko nad jejich hlavami. Proletěli gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli na podlahu a zastavili se o protější stěnu.
"Duro!" vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín. Ozvali se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi řítící se dolů do ní tvrdě narazili.
"Zpátky!" vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby uhnuli stádu okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou McGonagallovou. Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu. Když zahnula za roh, uslyšeli její výkřik.
"USTUP!"
"Harry, vem si plášť," řekla Hermiona. "Na nás nezáleží..."
Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se kouzlech.
Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi. Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité: "Fíííííí!" a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi.
"ARGH!"
Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.
"Je tu někdo neviditelný!" vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry, Ron a Hermiona. Dean vytěžil, co jen šlo ze Smrtijedova chvilkového vyrušení a odhodil ho omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj vystřelila svazující kouzlo.
"JDEME!" zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť, co nejtěsněji k sobě, se rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště vedoucího do vstupní haly.
"Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!"
Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem. Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený.
"Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život, ty falešnej bastarde!" zakřičel Ron.
Všude na schodišti a v hale stáli další zápasící dvojice. Smrtijedi všude, kam se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle nich. Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl plnou náruč Úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího Smrtijeda a dusit ho.
Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku.
"NE!" vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové. Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se.
"Mám jich víc!" křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. "Spoustu pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!"
A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně.
Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy před tím.
"Jak se dostaneme ven?" křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze schodů a vytáhl svůj růžový deštník.
"Neubližujte jim! Neubližujte jim!" křičel.
"HAGRIDE, NE!"
Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni.
"HAGRIDE, VRAŤ SE!"
Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu.