close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

31.kapitola - Bitva o Bradavice 2.část

12. ledna 2008 v 14:39 | Niki |  Harry Potter a Relikvie smrti
"Harry, ty jsi tu! Jsi tu!"

Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu.

"Dobrá práce, Drápku!" zahřměl skrz díru. "Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!"
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.

"Sakryš, Harry," vydechl Hagrid, "to je vono, co? Čas začít bojovat?"

"Hagride, odkud jsi přišel?"

"Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni," řekl Hagrid pochmurně.

"Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´"

"Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al - a kde je Ron s Hermionou?"

"To," řekl Harry, "je dobrá otázka. Pojďme!"

Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.

"Kam jdem?" oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.

"Nevím přesně kam," odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, "ale Ron s Hermionou tu někde musí být."

Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:

"Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu..."

Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem - a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách...

A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.

Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...

Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel -

Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči.

"Madragory!" křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. "Vyhodíme je k nim přes hradby - to se jim nebude líbit!"

Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu.

Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád.

"Je to dobrý, Tesáku - dobrý!" zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.

Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník.

"Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!"

Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.

"Noc jako stvořená!" křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň.

Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly...

"Pottere!"

Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
"Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!"

"Já vím, evakuuje se," řekl Harry, "Voldemort - "

"Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo" řekl Aberforth, "nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?"

"Voldemorta by to nezastavilo," řekl Harry, "a Váš bratr by tohle nikdy neudělal."

Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.

Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...

Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.

"Kde jste SAKRA byli?" zařval Harry.
"V Tajemné komnatě?" odpověděl Ron.

"V Tajemné - co?" zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil.

"Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!" vysvětlovala bezdechu Hermionna.

"Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál, jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!"

"Co to sakra - "

"Něco čím se zbavíme viteálu," odpověděl Ron jednoduše.

Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si právě uvědomil s baziliškovy lebky.

"Ale jak jste se tam dostali?" zeptal se a zíral od tesáků na Rona. "Vždyť nemluvíte hadím hlasem!"

"To Ron!" zašeptala Hermiona. "Ukaž mu to, Rone!"
Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk.

"Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon," dodal k Harrymu omluvně. "Musel jsem to párkrát zkoušet, ale - " pokrčil skromně rameny, "nakonec jsme se tam dostali!"
"Byl úžasný!" pokračovala Hermiona. "Úžasný!"

"Takže..." snažil se Harry chápat, "takže..."

"Takže máme o další viteál míň," řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského šálku. "Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení.

"Geniální!" zahřměl Harry.

"Nic to nebylo," řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, "a co nového u tebe?"

Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky.

"Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je." mluvil Harry rychle. "Schoval jej přesně tam, kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam, kde si lidé schovávali věci po staletí. On si myslel, že je jediný, kdo ji našel. Pojd'te."

Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku.

"Aa, Potter," řekla samozřejmě, jako by ho čekala.

"Můžeš nám říct, co se tady děje?"

"Jsou všichni v pořádku?" zeptala se Ginny a Tonksová najednou.

"Podle toho co jsme viděli, ano," odpověděl Harry. "Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí hlavy?"

Věděl, že se místnost nepřemění, dokud v ní budou lidé.

"Byla jsem poslední kdo procházel," řekla paní Longbottomová. "A zapečetila vchod , myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený, když Aberforth opustil svoji hospodu?"

"Bojuje," řekl Harry.

"Přirozeně," potvrdila stará dáma pyšně. "Omluvte mne, musím mu jít pomoc." S překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody.

Harry se podíval na Tonksovou.
"Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?"

"Nemohla jsem tam zůstat a nevědět -" vypadala úzkostlivě. "Máma se o něj postará
- viděli jste Remuse?"

"Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky -"

Bez dalších slov Tonksová zmizela.

"Ginny," řekl Harry, "Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat'."

Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.

"Ale pak se hned vrat'!" zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. "Musíš se pak vrátit dovnitř!"

"Počkej chvilku!" řekl Ron ostře. "Na někoho jsme zapomněli!"

"Na koho?" zeptala se Hermiona.

"Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?"

"Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?" zeptal se Harry.

""Ne," odpověděl Ron popravdě, "Myslím, že bychom jim měli říct, at' jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli -"

Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.

"Je tohle ta pravá chvíle?" zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:

"Hej! Máme tu válku!"

Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
"Já vím, kámo," řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, "takže, ted' nebo nikdy, ne?"

"Zapomeň na to, co s viteály?" zakřičel Harry. "Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?"

"Jo - jasně - promiň -" řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.

Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila:
Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost.

"Doufejme, že některé z nich zašlápne!" řekl Ron když zaslechli z blízka řev.

"Jen aby nezašlápl někoho z našich!" řekl nějaký hlas:

Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.

"Hodná holka!" zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich.

"Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry."

"Neviděl jste Remuse?" zavolala na něj Tonksová.

"Bojoval s Dolohovem," řekl Aberforth, "od té doby jsem ho neviděl!"

"Tonksová," řekla Ginny, "Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku -"

Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu.

"Budou v pořádku," řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. "Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí - jdeme!" řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby.

Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi.

Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů.

"A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?" ozval se Ronův hlas skrz ticho.
"Myslel si, že je jediný," řekl Harry. "Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy," dodal. "Myslím že je to tady dole. . . ."

"Někde blízko," mumlal si Harry. "Někde . . . někde . . ."

Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod'obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka.

Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, "Nehýbej se, Pottere."

Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.

"To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere," řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem.

"Už ne," zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. "Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?"

"Moje matka," odpověděl Draco.

Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.

"No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?" zeptal se Harry.

"Budeme odměněni," řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný - Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. "Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rensuhqa || Yaninqa Rensuhqa || Yaninqa | Web | 12. ledna 2008 v 14:39 | Reagovat

ahoj! prosim ta hlasni za nas na http://tytyyt.blog.cz/0801/4-kolo-sonb sme tam ako renushqa//yaninqa dakujeme cmuk a sry za reklamu :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama