Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím, světlo rozlévající se z oken lokálu U Tří košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností, když kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem...
To všechno v mžiku po přistání - a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo.
To všechno v mžiku po přistání - a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo.
Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení.
Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených horách.
"Accio plášť!" vykřikl Smrtijed.
Harry pevně chytil cíp pláště, ale ten se ani nepohnul. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo.
"Nejsi pod svým župánkem, Pottere?" křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se rozhlédl na své kolegy: "Rozestupte se. Je tady."
Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim. Harry, Ron a Hermiona zacouvali do nejbližší boční uličky tak rychle, jak jen to šlo a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali kroky Smrtijedů pobíhajících sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi pomocí hůlek hledali.
"Pojďme zmizet," zašeptala Hermiona. "Přemístíme se!"
"Skvělý nápad," odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval:
"Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!"
"Byli na nás připraveni," zašeptal Harry. "Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili..."
"A co mozkomorové?" zavolal jiný Smrtijed. "Když je pustíme ze řetězů, najdou je dostatečně rychle!"
"Temný Pán chce Pottera zabít sám..."
"Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít, když mu nejdřív dají Polibek!"
Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí.
"Musíme se pokusit přemístit se, Harry!" zašeptala Hermiona.
Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlévající se po okolí. Světlo z ulic bylo vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl. nemohli se přemístit - Smrtijedi provedli svá kouzla dobře.
Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu vystoupilo snad deset, možná i víc mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých pláštích se strupovitýma a zetlelýma rukama. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý. Zdálo se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil blížící se beznaděj...
Pozvedl hůlku. Nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv. Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal:
"Expecto Patronum!"
Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky. Mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval vítězoslavný jásot. "Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!"
Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byly hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělá, ozvalo se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl:
"Pottere, rychle sem!"
Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří.
"Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!" zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře.
"Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!" zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře.
Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště, po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli. Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.
Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava bez kápě.
"No a co?" hulákal do jedné ze zakrytých tváří. "No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!"
"To nebyl tvůj patron," řekl Smrtijed. "To byl Potterův jelen!"
"Jelen!" zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. "Jelen! Ty pitomče - Expecto Patronum!"
Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k Hlavní ulici a pak pryč z dohledu.
"To nebylo to, co jsem viděl," prohlásil Smrtijed, ale už o poznání nejistěji.
"Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk," řekl jeden z jeho druhů. "Někdo byl venku proti předpisům..."
"Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!"
"Vy jste spustil vřeštící kouzlo?"
"A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady kvůli mně a mojí starý kočce, co?
"O nás se nestarej," řekl jeden ze Smrtijedů, "starej se o sebe, dědulo!"
"A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?"
"Ty nám snad vyhrožuješ...?"
"Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?"
"Stejně jsem viděl jelena!" křikl první Smrtijed.
"Jelen?" houknul barman. "To je kozel, idiote!"
"Dobrá, udělali jsme chybu," řekl druhý Smrtijed. "Ještě jednou porušte zákaz vycházení a my nebudeme tak shovívaví!"
Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť. Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.
Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky. Hostinský vstoupil do pokoje.
"Vy zatracení hlupáci," řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. "Na co jste mysleli, když jste sem šli?"
"Díky," řekl Harry, "ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život."
Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči.
"To vaše oko jsem viděl v zrcátku."
V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali.
"Poslal jste Dobbyho."
Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi.
"Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?"
"Je mrtvý," řekl Harry. "Bellatrix Lestangeová ho zabila."
Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, "To slyším nerad. Toho skřítka jsem měl rád."
Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval.
"Vy jste Aberforth," řekl Harry k mužovým zádům.
Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň.
"Kde jste k němu přišel?" zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcátku, k dvojčeti toho, které rozbil téměř před dvěma lety.
"Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem," odpověděl Aberforth. "Albus mi pověděl, co to je. Snažil jsem se na vás dávat pozor."
Ron zalapal po dechu.
"Ta stříbrná laň!" vyhrkl zapáleně. "To jste byl také vy?"
"O čem to mluvíš?" nechápal Aberforth.
"Někdo nám poslal jako patrona laň!"
"Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj patron je kozel?"
"Ach," řekl Ron. "Jo… no, já mám hlad!" dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité zakručení.
"Něco vám přinesu," řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek naproti ohni.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.
"Dobře tedy," řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých židlích. "Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění - spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout."
"My neodejdeme," řekl Harry. "Potřebujeme se dostat do Bradavic."
"Nebuď hloupý, chlapče," prohlásil Aberforth.
"Musíme," oponoval Harry.
"Co opravdu musíte," skláněl se k nim Aberforth, "je dostat se co nejdál odsud, jak jen můžete."
"Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím vašeho bratra - chtěl, abychom - "
Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné, jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga.
"Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí," řekl Aberforth, "a lidé se při plnění jeho velkolepých plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy mu nic nedlužíte."
"Vy tomu nerozumíte," zopakoval Harry.
"Ach, vážně?" pronesl Aberforth tiše. "Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi? Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?"
"Tak jsem to nemyslel," řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a medoviny. "On… nechal mi tady práci."
"Opravdu?" podivil se Aberforth. "Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou? Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?"
Ron se ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě.
"Já - není to jednoduché, to ne," reagoval Harry. "Ale já musím - "
"Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. "Nech to být chlapče, než skončíš stejně! Zachraňte se!"
"Já… Nemůžu."
"Proč ne?"
"Já" - Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha zaútočil. "Ale vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu..."
"Byl jsem," řekl Aberforth. "Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere, On tě chce, hrozně moc tě chce zabít."
"Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou." Ukázal prstem na Rona a Hermionu.
"Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou."
"Nemůžu," řekl Harry. "Mám práci..."
"Dej ji někomu jinému!"
"Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil..."
"Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?"
Harry si z celého srdce přál říct "Ano", ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho úst.
Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí.
"Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené."
Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní Harry pořádně porozhlédl, jediný obraz v celé místnosti. Nebyla tam žádná fotografie Albuse Brumbála ani kohokoliv jiného.
"Pane Brumbále," řekla Hermione plaše. "To je vaše sestra? Ariana?"
"Ano," odpověděl Aberforth stroze. "Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?"
I v mihotavém světle krbu bylo vidět, jak se Hermiona začervenala.
"Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil," poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat.
"Ten stařec," mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. "Myslel si, že můj bratr byl ve všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji."
Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat.
Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno, musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně jako pohled jeho bratra. Jasně modré oči působily dojmem, že rentgenují vše, na co se podívají a Harry myslel, že Aberforth ví, nač myslí, a proto jím pohrdá.
"Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry," řekla Hermiona tiše.
"A ted?" řekl Aberforth. "Je zábavné, kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než kdyby je nechal samotné."
"Co tím myslíte?" zeptala se Hermiona bez dechu.
"To je jedno," odpověděl Aberforth.
"Ale to je opravdu důležité!" řekla Hermiona. "Vy - vy mluvíte o své sestře?"
Aberforth na ni pohlédl. Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z nich drala, ale poté se náhle rozmluvil.
"Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz živý plot, když byla na zahradě. Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník to v tomhle věku nedokáže."
"Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal."
Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal, velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti.
"Zničilo jí to, co udělali a už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená dívka.
"A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali," pokračoval Aberforth. "Zaútočil na ně. A oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení Mezinárodní dohody o utajení."
"Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a šťastnou. Byl jsem její oblíbenec," řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá špinavý školák. "Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a probíral si svou korespondenci s 'nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů,' ušklíbl se Aberforth, "nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla, když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy."
"Později, když jí bylo 14...Nebyl jsem tu," řekl Abeforth. "Kdybych tu byl, mohl bych ji uklidnit. Měla jeden ze svých záchvatů, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a...byla to nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita."
Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale Abeforth stále vyprávěl. Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil.
"To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!"