Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?
"A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?" optal se ho Ron.
"No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…" Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.
"Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…," řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. "Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?" zeptal se Hermiony.
"Ne," odpověděla smutně.
"Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací."
Vůně z kuchyně se linula stále silněji - vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom, aby nezranil Xenophiliusovi city.
"Ale co plášť?" pronesl Ron pomalu. "Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -"
"Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!"
"Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!"
"Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… "
Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.
"Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!"
Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji - Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.
Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…přátelé…přátelé…
Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.
Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina.
"Co se stalo?" zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.
"Pane Láskoráde," začal Harry, "kde je Lenka?"
"Promiňte?"
"Kde jde Lenka?" Xenophilius se zastavil na posledním schodě.
"Já - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky."
"A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?"
Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.
"Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů," řekl Harry, "její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?"
Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.
"Harry, podívej se!"
Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy "Nepřítel číslo jedna" a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.
"Jinotaj z jiného úhlu, co?" optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. "Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?"
Xenophilius si navlhčil rty.
"Oni mi vzali mojí Lenku," zašeptal. "Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -"
"- -když jim vydáte Harryho?" dokončila za něj Hermiona.
"Bez komentáře," řekl okamžitě Ron.
"Uhněte z cesty, odcházíme."
Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.
"Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít."
Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou.
"Nechceme vás zranit," pronesl Harry. "Ustupte, pane Láskoráde."
"HARRY!" zaječela Hermiona.
Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu.
Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.
Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění.
Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl.
Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem.
Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava - Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.
"Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?" ozval se drsný hlas.
"Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?"
Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.
"Na...na...nahoře...Potter!"
"Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…" ozvala se opět rána a zakňourání, "…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -" zazněla další rána, "- rohý -" opakovala se další rána, "chropotal?"
"Ne-ne-prosím vás!" vzlykal Xenophilius. "Potter je tady, vážně!"
"A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!" zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.
"Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne," řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.
"Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál."
"I jindy to tu vypadá, jako smetiště" řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.
"Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?"
"Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!"
"Homenum revelio," pronesl hlas na úpatí schodů.
Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla.
"Někdo tam nahoře je, Selwyne," pronesl druhý muž ostře.
"Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!" vzlykal Xenophilius. "Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…"
"Dostanete svoji holčičku, Láskoráde," řekl Selwyn, "jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít."
Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech.
"Pojďme," zašeptal Harry, "musíme odtud zmizet."
Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.
"Fajn," vydechla Hermiona.
Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich.
"Věříš mi, Harry?" optala se. Harry přikýval. "Dobře," zašeptala Hermiona, "tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho."
"Já? Ale… Harry - -"
"Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno."
Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.
"Pevně se držte," zašeptala. "Držte se… každou chvilku totiž…"
Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
"Obliviate!" zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním.
"Deprimo!"
Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty.
"A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?" optal se ho Ron.
"No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…" Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.
"Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…," řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. "Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?" zeptal se Hermiony.
"Ne," odpověděla smutně.
"Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací."
Vůně z kuchyně se linula stále silněji - vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom, aby nezranil Xenophiliusovi city.
"Ale co plášť?" pronesl Ron pomalu. "Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -"
"Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!"
"Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!"
"Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… "
Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.
"Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!"
Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji - Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.
Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…přátelé…přátelé…
Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.
Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina.
"Co se stalo?" zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.
"Pane Láskoráde," začal Harry, "kde je Lenka?"
"Promiňte?"
"Kde jde Lenka?" Xenophilius se zastavil na posledním schodě.
"Já - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky."
"A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?"
Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.
"Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů," řekl Harry, "její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?"
Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.
"Harry, podívej se!"
Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy "Nepřítel číslo jedna" a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.
"Jinotaj z jiného úhlu, co?" optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. "Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?"
Xenophilius si navlhčil rty.
"Oni mi vzali mojí Lenku," zašeptal. "Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -"
"- -když jim vydáte Harryho?" dokončila za něj Hermiona.
"Bez komentáře," řekl okamžitě Ron.
"Uhněte z cesty, odcházíme."
Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.
"Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít."
Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou.
"Nechceme vás zranit," pronesl Harry. "Ustupte, pane Láskoráde."
"HARRY!" zaječela Hermiona.
Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu.
Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.
Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění.
Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl.
Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem.
Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava - Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.
"Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?" ozval se drsný hlas.
"Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?"
Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.
"Na...na...nahoře...Potter!"
"Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…" ozvala se opět rána a zakňourání, "…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -" zazněla další rána, "- rohý -" opakovala se další rána, "chropotal?"
"Ne-ne-prosím vás!" vzlykal Xenophilius. "Potter je tady, vážně!"
"A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!" zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.
"Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne," řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.
"Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál."
"I jindy to tu vypadá, jako smetiště" řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.
"Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?"
"Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!"
"Homenum revelio," pronesl hlas na úpatí schodů.
Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla.
"Někdo tam nahoře je, Selwyne," pronesl druhý muž ostře.
"Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!" vzlykal Xenophilius. "Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…"
"Dostanete svoji holčičku, Láskoráde," řekl Selwyn, "jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít."
Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech.
"Pojďme," zašeptal Harry, "musíme odtud zmizet."
Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.
"Fajn," vydechla Hermiona.
Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich.
"Věříš mi, Harry?" optala se. Harry přikýval. "Dobře," zašeptala Hermiona, "tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho."
"Já? Ale… Harry - -"
"Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno."
Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.
"Pevně se držte," zašeptala. "Držte se… každou chvilku totiž…"
Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
"Obliviate!" zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním.
"Deprimo!"
Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty.