close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

17.kapitola - Bathildino tajemství 3.část

12. ledna 2008 v 13:21 | Niki |  Harry Potter a Relikvie smrti
Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí. Viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…

Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tižší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…

Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…

Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…

Brána trochu zavrzala, když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…

"Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!"

Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…

"Avada Kedavra!"

Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…

Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…

Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…

Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.

"Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!"

"Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned."

"Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…"

"Tohle je mé poslední varování…"

"Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…"

"Ustup. Ustup, holko!"

Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.

Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…

* zde to pravděpodobně končí

A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...

"Ne", zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …

"Ne..." A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …

* zde pravděpodobně končí "představa"

"Ne..."

"Harry, vše je v pořádku, jsi v pořádku!"

Sešel dolů a vzal starou fotografii. Byl na ní ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal...

"Ne, nedostaneš to… nedostaneš…"

"Harry, jsi v pořádku, vzbuď se, vzbuď se!"

Byl Harrym, ne Voldemortem... a ta věc, která šustila nebyla hadem... Otevřel oči.

"Harry", zašeptala Hermiona. "Cítíš se v - v pořádku?"

"Jo", zalhal.

Byl ve stanu, ležel na jedné z nižších paland pod hromadou přikrývek. Začínalo svítat a měkké světlo prosvítalo plátěným stropem. Byl promočený potem; cítil to na polštářích a přikrývkách.

"Museli jsme pryč."

"Ano", řekl Hermioně.

"Musela jsem použít Vznášecí kouzlo, abych tě dostala na palandu. Nemohla jsem tě uzvednou. Byls....No, nebyls zrovna...."
Pod svýma hnědýma očima měla fialové fleky a všiml si malé houbičky v její ruce: Celou tu dobu mu utírala obličej.
"Byl jsi nemocný", dokončila. "Dost nemocný."

"Kolik času uběhlo od té doby, kdy jsme to tam opustili?"

"Hodiny. Už je skoro ráno."

"A co se mnou bylo? Byl jsem v bezvědomí?"

"Ne tak docela", řekla Hermiona znepokojeně. "Křičel jsi a sténal a … a prostě...", dodala hlasem, který se zdál Harrymu rozpačitý.

Co dělal? Řval kletby jako Voldemort, plakal jako dítě v kolébce?

"Nemohla jsem z tebe dostat ten viteál", řekla Hermiona, a věděl, že chce změnit téma rozhovoru.
"Byl zaražený do tvé hrudi. Budeš tam mít otisk;je mi líto, ale musela jsem použít Oddělovací kouzlo, abych to odstranila. Had tě také udeřil, ale vyčistila jsem ti ránu a dala na ní nějaké bylinky..."

Sundal si zpocené tričko a podíval se. Nad jeho srdcem byl rudý ovál, kde ho medailon spálil. Také uviděl napůl vyléčené rány na předloktí.

"Kam jsi dala ten viteál?"

"Do mojí tašky. Myslím, že bychom ho tam měli nějakou dobu nechat."

Lehl si zpátky na polštáře a díval se do její zšedlé, ztrhané tváře.

"Neměli jsme vůbec do Godrikova dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Promiň Hermiono."

"Není to tvoje chyba. Chtěla jsem tam jít také; opravdu jsem si myslela, že ti tam Brumbál ten meč nechal."

"Jo, no … tak to jsme se spletli, že?"

"Co se tam stalo? Co se stalo, když tě vzala nahoru po schodech? Skrýval se tam ten had někde? Vylezl odněkud, zabil ji a zaútočil na tebe?"

"Ne." řekl. "Ona byla ten had...tedy ten had byl jí..."

"C-cože?"

Zavřel oči. Stále na sobě cítil zápach Bathildina domu; odporně mu to připomínalo události, které se staly.

"Bathilda už musela být nějakou chvíli mrtvá. Ten had byl... byl v ní. Ty-víš-kdo ho tam nastražil, aby čekal. Měla jsi pravdu. Věděl, že se vrátím."

"Ten had byl v ní?"

Opět otevřel oči. Hermiona vypadala tak, jako by se jí obracel žaludek.

"Lupin říkal, že se setkáme s kouzly, o kterých se nám nikdy ani nesnilo," řekl Harry.

"Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadím jazykem a já jsem si to neuvědomil, protože jsem jí samozřejmě rozuměl. Jak jsme se dostali nahoru, poslal ten had zprávu Ty-víš-komu, slyšel jsem, jak se to stalo, to ve své hlavě, cítil jsem, jak je překvapený, řekl mu, aby mě tam pozdržel... a pak..."

Vzpomněl si, jak had vylezl z Bathildina krku: Hermiona nepotřebovala znát detaily.

"Změnila se, změnila se v hada a zaútočila."

Pohlédl na své rány.

"Nemělo mě to zabít, jen mě to tam mělo udržet, než přijde Ty-víš-kdo. Kdyby se rozhodl toho hada zabít, nemělo by to pro něj cenu...." S bolestí u srdce se posadil a odhodil přikrývky.

"Harry, ne, myslím, že bys měl odpočívat."

"Ne, ty jsi ten, kdo si potřebuje odpočinout. Bez urážky, ale vypadáš strašně. Já jsem v pořádku, vezmu si na nějakou dobu hlídku. Kde mám hůlku?"
Neodpověděla a jen na něj pohlédla.

"Kde je moje hůlka, Hermiono?"

Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.

"Harry ..."

"Kde je moje hůlka?"

Natáhla se pod postel a vytáhla ji před něj.

Hůlka byla téměř na dva kusy, u sebe ji drželo jen Fénixovo pírko. Dřevo bylo úplně roztříštěné. Harry ji vzal do ruky, jako by to byl živý tvor, který utrpěl vážné zranění. Nemohl pořádně přemýšlet: Vše se rozmazalo v panice a strachu. Obrátil se s žádostí na Hermionu.

"Oprav ji, prosím."

"Harry, nemyslím si, že když je takto zlomená --"

"Prosím, Hermiono, zkus to!"

"R-Reparo."

Hůlka se spojila dohromady. Harry ji zvedl.

"Lumos!"

Hůlka slabě zaprskala. Vyšel ven a namířil na Hermionu.

"Expelliarmus!"

Hermionina hůlka sebou trošičku trhla, ale nevyletěla jí z ruky.

Tento pokus o kouzlení byl na Harryho hůlku příliš moc a opět se rozpadla na dvě části. Zděšeně na ni hleděl a nemohl vstřebat to, co právě teď viděl...hůlka toho před tím tolik přežila...

"Harry."

Hermiona zašeptala tak tiše, že ji sotva slyšel.

"Je mi to tak líto. Myslím, že jsem to způsobila já. Když jsme utíkali, had šel za námi, tak jsem seslala Výbušnou kletbu a ta se odrážela po všem a nějak musela - musela zasáhnout --"

"Byla to nehoda", řekl mechanicky Harry.

Cítil se prázdně, šokovaně.

"Najdeme - najdeme způsob, jak ji opravit."

"Harry, nemyslím si, že se nám to podaří", řekla Hermiona a slzy jí stékaly po tváři. "Vzpomínáš … vzpomínáš si na Rona? Jak si, když jste nabourali autem, zlomil hůlku? Nikdy už nebyla tou samou, musel si sehnat novou."

Harry přemýšlel o Ollivanderovi, uneseném a hlídaném Voldemortem a o mrtvém Gregorovitchovi. Jak si měl sehnat hůlku?

"No", řekl neupřímným, fakta konstatujícím hlasem "no, budu si teď muset půjčit tvoji. Když budu na hlídce."

S tváří, smočenou slzami, mu podala svoji hůlku a zanechal ji sedět na posteli a netoužil po ničem jiném, než aby se od ní dostal co nejdál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama