"Po podepsání mezinárodní dohody o utajení v roce 1689 se čarodějové začali skrývat. Bylo to přirozené a postupně vytvořili jakousi svojí společnost ve společnosti. Mnoho malých vesniček lákalo kouzelnické rodiny, které se spojovaly dohromady kvůli své bezpečnosti a vzájemné podpoře. Vesnice jako Tinsworsh v Cornwallu, Horní Praporek v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie byly známé domovy pro mnoho kouzelnických rodin, které žily v pokoji vedle mudlů.
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godrik Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'"
"Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje," řekla Hermiona a zavřela knihu, "protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?"
"No jo..."
Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti a v osobě Bathildy Bagshotové.
"Vzpomínáš, co říkala Muriel?" zeptal se posléze.
"Kdo?"
"Vždyť víš," řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. "Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena."
"Ach," řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:
"Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově dole."
"Bathilda Bagshotová," mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. "No, předpokládám..."
Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.
"Co?" řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. "Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,..."
"Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?"
Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také "senilka."
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii - ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.
"No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova dolu?"
"Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry."
Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.
"Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe..."
Harry jí nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším co řekla, ale ve skutečnosti jí nevnímal. Poprvé od té doby co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.
Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově dole, kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo, ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu. To bylo vše co mu po nich zbylo.
Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.
Trvalo to celý týden - museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila, že jsou připraveni na cestu.
Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.
Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku) byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.
Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.
"Všechen ten sníh!" zašeptala Hermiona pod pláštěm. "Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit - jdi vepředu, já to udělám..."
Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.
"Sundáme ten plášť," řekl Harry, a když Hermiona vypadala vystrašeně, tak rychle dodal: "Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!"
Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily nebo, kde dodnes žije Bathilda. Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy, zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.
Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou. Potom malá cesta, po které šli, zahnula doleva a odhalilo se jim srdce vesnice - malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.
Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.
"Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!" řekla Hermiona.
"Opravdu?"
Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnu...
"Jsem si jistá, že ano," řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. "Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov."
Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval, jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se narazila.
"Harry, podívej!"
A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.
Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...
"Jdeme," řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.
Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...
U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh. Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.
Za kostelem, řada za řadou, vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.
"Podívej, to je hrobka Abbottových - mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!"
"Nekřič tolik!" požádala ho Hermiona.
Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili že nemají žádnou společnost.
"Harry, tady!" zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.
"Je to - ?"
"Ne, ale podívej!" Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil aby lépe viděl.
Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameni spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:
'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'
Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.
Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála - oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo. Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý - jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.
Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.
Nechápal, co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.
"Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil - ?" začala Hermiona.
"Ne," řekl Harry úsečně, a hned dodal: "Pojdmě dál hledat." a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl - nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů, pokazit vztekem.
"Tady!" zakřičela znovu Hermiona, ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. "Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter."
Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.
"Harry, pojď na moment sem."
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godrik Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'"
"Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje," řekla Hermiona a zavřela knihu, "protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?"
"No jo..."
Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti a v osobě Bathildy Bagshotové.
"Vzpomínáš, co říkala Muriel?" zeptal se posléze.
"Kdo?"
"Vždyť víš," řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. "Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena."
"Ach," řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:
"Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově dole."
"Bathilda Bagshotová," mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. "No, předpokládám..."
Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.
"Co?" řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. "Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,..."
"Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?"
Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také "senilka."
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii - ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.
"No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova dolu?"
"Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry."
Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.
"Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe..."
Harry jí nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším co řekla, ale ve skutečnosti jí nevnímal. Poprvé od té doby co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.
Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově dole, kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo, ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu. To bylo vše co mu po nich zbylo.
Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.
Trvalo to celý týden - museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila, že jsou připraveni na cestu.
Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.
Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku) byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.
Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.
"Všechen ten sníh!" zašeptala Hermiona pod pláštěm. "Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit - jdi vepředu, já to udělám..."
Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.
"Sundáme ten plášť," řekl Harry, a když Hermiona vypadala vystrašeně, tak rychle dodal: "Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!"
Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily nebo, kde dodnes žije Bathilda. Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy, zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.
Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou. Potom malá cesta, po které šli, zahnula doleva a odhalilo se jim srdce vesnice - malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.
Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.
"Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!" řekla Hermiona.
"Opravdu?"
Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnu...
"Jsem si jistá, že ano," řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. "Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov."
Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval, jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se narazila.
"Harry, podívej!"
A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.
Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...
"Jdeme," řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.
Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...
U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh. Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.
Za kostelem, řada za řadou, vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.
"Podívej, to je hrobka Abbottových - mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!"
"Nekřič tolik!" požádala ho Hermiona.
Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili že nemají žádnou společnost.
"Harry, tady!" zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.
"Je to - ?"
"Ne, ale podívej!" Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil aby lépe viděl.
Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameni spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:
'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'
Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.
Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála - oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo. Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý - jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.
Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.
Nechápal, co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.
"Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil - ?" začala Hermiona.
"Ne," řekl Harry úsečně, a hned dodal: "Pojdmě dál hledat." a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl - nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů, pokazit vztekem.
"Tady!" zakřičela znovu Hermiona, ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. "Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter."
Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.
"Harry, pojď na moment sem."