Harry otevřel oči a byl oslněn zlatou a zelenou barvou. Netušil, co se stalo, věděl jen, že leží na něčem, co se zdálo býtlistím a větvemi.
Jakmile popadl dech, zamrkal, a zjistil, že ona oslňující záře bylo sluneční světlo, dopadající na něj skrze listí vysoko nad ním.
Kousek od jeho tváře se něco zaškubalo. Harry se zvedl na kolena, připravenčelit nějakému malému divokému stvoření, avšak zjistil, že oním stvořením byla Ronova noha. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že všichni tři leželi v
lese, očividně sami.
Harryho první myšlenka byla Zapovězený les, a na okamžik, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo se objevit na Bradavických pozemcích, jej napadlo vyplížit se z lesa až do Hagridovy hájenky.
Za pár chvil Ron vydal dlouhý vzdech, a když se Harry začal plazit k němu, zjistil s jistotou, že nebyli v Zapovězeném lese:
Stromy byly mladší, byly dále od sebe a zem byla čistší.
S Hermionou, která byla také ještě na kolenou, se setkal u Ronovy hlavy. V okamžiku, kdy se Harry podíval na Rona, ho zaplavily obavy. Levá strana Ronova těla byla pokryta krví, jeho šedobílá tvář působila, v kontrastu s listím pokrytou zemí hrozivě.
Mnoholičný lektvar právě vyprchával: Ron se přeměňoval z Cattermolea zpět do své normální podoby. Jeho vlasy byly čím dál červenější a jeho tvář ztratila i ten zbytek barvy, co jí zbyl.
"Co se mu stalo?"
"Rozštěpení," odpověděla Hermiona, a její prsty již trhaly Ronův rukáv tam, kde byla krev nejtemnější.
Harry zděšeně sledoval, jak Hermiona úplně roztrhla Ronovo tričko. Vždycky o rozštěpení přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle...
Zvedl se mu žaludek, když spatřil, jak Hermiona pokládá obnaženou paži, na níž chyběl velký kus masa, odstraněný čistě jako nožem.
"Harry, rychle, v mém batohu, je tam malá lahvička s popiskou "Výtažek z dobromyslu"."
"Batoh... dobře..."
Harry doběhl k místu, kde Hermiona dopadla, popadl malý batůžek a vložil do něj ruku. Po hmatu poznával Harry jeden po druhém všechny možné předměty - obaly knih, vlněné svetry, boty...
"RYCHLE!"
Harry zvedl svou hůlku ze země, namířil ji na magický batoh, a zvolal, "Accio Dobromysl!"
Malá hnědá lahvička vyletěla ven. Chytil ji a běžel zpět k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl otevřené, avšak za víčky byla vidět jen bělma.
"Omdlel," řekla Hermiona, která již byla také velmi bledá.
Již nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy ještě stále byly místy hnědé.
"Otevři to prosím, Harry, hrozně se mi klepou ruce."¨
Harry odšrouboval víčko lahvičky, Hermiona ji vzala a tři kapky nalila do krvácejícího místa. Rána nyní vypadala několik dní stará. Nová pokožka přerůstala přes to, co jen před pár okamžiky bylo odhaleným masem.
"Wow," řekl Harry.
"To je to jediné, co se odvažuji udělat," řekla Hermiona roztřeseně.
"Jsou sice kouzla, která by ho zcela vyléčila, ale na to se teď opravdu necítím, a chyba by udělala mnohem více škody než užitku... Už tak ztratil hrozně moc krve..."
"Jak se mu to stalo? Myslím jako" - Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil a ujasnil si, co se stalo - "Proč jsme tady? Myslel jsem, že jsme se vraceli na Grimauldovo náměstí, ne?"
Hermiona se zhluboka nadechla. Vypadalo to, že skoro brečí.
"Harry, myslím, že se tam už nebudeme moci vrátit."
"Proč to...?"
"Když jsme se přemísťovali, Yaxley se mě chytil a já se ho nemohla zbavit, byl moc silný. Pořád mě ještě držel, když jsme dorazili na Grimauldovo náměstí, a pak - bojím se, že viděl dveře, a když jsme se tam dostali, tak jsem se vás rychle chytila a přenesla nás sem."
"Ale kde je tedy on? Počkej... Chceš tím říct, že je na Grimmauldově
náměstí? Vždyť se tam nemůže dostat, ne?"
Její oči se leskly slzami, když odpovídala.
"Harry, myslím že může. Já-já jsem ho donutila, aby mne pustil tím, že jsem
použila Překážecí kletbu, ale to už jsem jej dostala dovnitř ochrany Fidelia
Charma. Od té doby, co Brumbál zemřel, jsme všichni Strážci tajemství,
pamatuješ? Takže já jsem mu to tajemství předala, že?"
Nebylo se o čem hádat, Hermiona měla naprostou pravdu. Toto pro ně byla silná rána. Pokud se mohl Yaxley dostat do domu, nemohli se tam vrátit. Díky Přemístění tam navíc mohl dostat i ostatní Smrtijedy. I když byl dům temný a depresivní, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště a navíc, teď, když byl Krátura mnohem milejší a přátelštější, svým způsobem domov. S pocitem viny si Harry vzpomněl na domácího skřítka chystajícího koláč, který Harry, Ron ani Hermiona nikdy neochutnají.
"Harry, je mi líto. Je mi to tak líto!"
"Nebuď hloupá, to nebyla tvoje vina! Když už něčí, tak moje.."
Harry strčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona ucouvla a tvářila
se vyděšeně.
"Umbridgeová ho zadělala do dveří své kanceláře aby mohla špehovat ostatní. Nemohl jsem ho tam nechat... Ale díky tomu zjistili, že v budově jsou vetřelci."
Než mohla Hermiona odpovědět, Ron vydal vzdych a otevřel oči. Stále ještě
byl bledý a jeho tvář se leskla potem.
"Jak se cítíš?" zašeptala Hermiona.
"Hrozně," odvětil Ron skřehotavě a škubl sebou, když ucítil svoji zraněnou
paži.
"Kde to jsme?"
"V lese, kde se pořádalo Mistrovství světa ve famrpále," objasnila Hermiona.
"Chtěla jsem nějaké kryté, uzavřené místo a tohle bylo..."
"... první místo, co tě napadlo," dořekl za ni Harry a rozhlédl se po očividně zcela vylidněném okolí.
Pořád myslel na to, co se stalo, když se přemístili naposledy, a když je Smrtijedi našli během několika minut. Mohlo to být čtení myšlenek? Věděl Voldemort nebo jeho lidé, kam je Hermiona vzala tentokrát?
"Myslíš, že bychom měli vyrazit?" zeptal se Ron Harryho, a ten na jeho tváři
viděl, že myslí na to samé.
"Nevím."
Ron stále vypadal bledě a zpoceně. Ani se nepokusil posadit, a zdálo se, že
byl příliš slabý, aby to zkoušel. Myšlenka, že by s ním hýbali, byla
nepředstavitelná.
"Prozatím tu zůstaneme," řekl nakonec.
Hermiona, které se očividně ulevilo, vyskočila na nohy.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron.
"Jestli tady zůstaneme, měli bychom použít nějaká ochranná kouzla," odpověděla, pozvedla hůlku, začala opisovat velký kruh kolem Harryho a Rona a mumlala zaklínadla.
Harry si všiml poruch v okolním vzduchu. Bylo to, jakoby Hermiona tvořila nad mýtinou tepelný závoj.
"Salvio Hexia... Protego Totalum... Repello Muggletum... Ševelisimo.... Mohl bys vyndat stan, Harry?"
"Stan?"
"Z tašky!"
"Z... jo, jasně," řekl Harry.
Neobtěžoval se ho hledat uvnitř a raději použil vyvolávací kouzlo. Stan se vynořil jako beztvará hromada plátna, lan a tyček. I díky zápachu koček, který byl úplně stejný, Harry poznal, že se jedná o stejný stan, ve kterém posledně spali na mistrovství světa ve famfrpálu.
""Myslel jsem, že patří tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva," řekl a začal rozplétat zamotané kolíky.
"Zjevně jej nechtěl vrátit, má housera," pronesla Hermiona, zatímco předváděla složité pohyby hůlkou.
"Takže si ho Ronův taťka mohl půjčit. Erecto!" dodala a zamířila hůlkou na neforemné plátno, které se v plynném skupenství vzneslo do vzduchu a zcela pevné se usadilo na zem před Harryho, kterému z rukou vyletěl kolík a s hukotem přistál na konci lana.
"Cave Inimicum," dokončila Hermiona a mávla k nebi.
"To je vše, co můžu udělat. Přinejmenším bychom měli vědět, že přicházejí; nemůžu ale zaručit, že nás ochrání před Vol-"
"Nevyslovuj to jméno!" přerušil ji Ron hrubě.
Harry a Hermiona se na sebe podívali.
"Omlouvám se," zaúpěl Ron, když se napřímil a podíval se na ně. "ale jakoby to nosilo smůlu nebo tak. Nemůžeme mu prostě říkat Vy-víte-kdo, prosím?"
"Brumbál říkal, že strach ze jména-" pokračoval Harry.
"Uvědom si, že nazývání Ty-víš-koho jeho jménem nakonec Brumbálovi nepřineslo moc dobrého," odsekl Ron. "Prostě prokaž Ty-víš-komu nějakou úctu, ano?"
"Úctu?" zopakoval Harry, ale Hermiona po něm hodila varovný pohled; očividně se nechtěla s Ronem hádat, když byl tak slabý.
Harry s Hermionou Rona napůl donesli, napůl dovlekli skrz vchod do stanu. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak si Harry pamatoval; malý byteček s koupelnou a kuchyní. Postrčil stranou staré křeslo a položil Rona opatrně na spodní patro poschoďové postele. I tak krátká cesta způsobila, že Ron ještě více zbledl, a jen co ho položili na matraci, zavřel oči a nějakou chvíli neřekl ani slovo.
"Udělám čaj," řekla Hermiona udýchaně, vytáhla z hloubi svého batohu konvici s hrnky a zamířila do kuchyně.
Pro Harryho byl teplý nápoj stejně příjemný, jako ohnivá whisky v tu noc, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že zahnal pryč alespoň malou část vzteku, který se rozkmital v jeho hrudi. Po minutě či dvou prolomil Ron mlčení.
"Co myslíte, že se stalo s Cattermolovými?"
"S trochou štěstí se odtamtud dostali pryč," řekla Hermiona svírajíc svůj horký šálek.
"Jen co se pan Cattermole dovtípil, co se stalo, a svou ženou se přemístil a teď právě opouští zemi i se svými dětmi. Udělali, co jim Harry řekl."
"Hrome, doufám, že se odtamtud dostali," řekl Ron, a opřel se zády o polštáře.
Zdálo se, že mu čaj dělá dobře. Už se mu do obličeje vrátila trocha barvy.
Jakmile popadl dech, zamrkal, a zjistil, že ona oslňující záře bylo sluneční světlo, dopadající na něj skrze listí vysoko nad ním.
Kousek od jeho tváře se něco zaškubalo. Harry se zvedl na kolena, připravenčelit nějakému malému divokému stvoření, avšak zjistil, že oním stvořením byla Ronova noha. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že všichni tři leželi v
lese, očividně sami.
Harryho první myšlenka byla Zapovězený les, a na okamžik, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo se objevit na Bradavických pozemcích, jej napadlo vyplížit se z lesa až do Hagridovy hájenky.
Za pár chvil Ron vydal dlouhý vzdech, a když se Harry začal plazit k němu, zjistil s jistotou, že nebyli v Zapovězeném lese:
Stromy byly mladší, byly dále od sebe a zem byla čistší.
S Hermionou, která byla také ještě na kolenou, se setkal u Ronovy hlavy. V okamžiku, kdy se Harry podíval na Rona, ho zaplavily obavy. Levá strana Ronova těla byla pokryta krví, jeho šedobílá tvář působila, v kontrastu s listím pokrytou zemí hrozivě.
Mnoholičný lektvar právě vyprchával: Ron se přeměňoval z Cattermolea zpět do své normální podoby. Jeho vlasy byly čím dál červenější a jeho tvář ztratila i ten zbytek barvy, co jí zbyl.
"Co se mu stalo?"
"Rozštěpení," odpověděla Hermiona, a její prsty již trhaly Ronův rukáv tam, kde byla krev nejtemnější.
Harry zděšeně sledoval, jak Hermiona úplně roztrhla Ronovo tričko. Vždycky o rozštěpení přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle...
Zvedl se mu žaludek, když spatřil, jak Hermiona pokládá obnaženou paži, na níž chyběl velký kus masa, odstraněný čistě jako nožem.
"Harry, rychle, v mém batohu, je tam malá lahvička s popiskou "Výtažek z dobromyslu"."
"Batoh... dobře..."
Harry doběhl k místu, kde Hermiona dopadla, popadl malý batůžek a vložil do něj ruku. Po hmatu poznával Harry jeden po druhém všechny možné předměty - obaly knih, vlněné svetry, boty...
"RYCHLE!"
Harry zvedl svou hůlku ze země, namířil ji na magický batoh, a zvolal, "Accio Dobromysl!"
Malá hnědá lahvička vyletěla ven. Chytil ji a běžel zpět k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl otevřené, avšak za víčky byla vidět jen bělma.
"Omdlel," řekla Hermiona, která již byla také velmi bledá.
Již nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy ještě stále byly místy hnědé.
"Otevři to prosím, Harry, hrozně se mi klepou ruce."¨
Harry odšrouboval víčko lahvičky, Hermiona ji vzala a tři kapky nalila do krvácejícího místa. Rána nyní vypadala několik dní stará. Nová pokožka přerůstala přes to, co jen před pár okamžiky bylo odhaleným masem.
"Wow," řekl Harry.
"To je to jediné, co se odvažuji udělat," řekla Hermiona roztřeseně.
"Jsou sice kouzla, která by ho zcela vyléčila, ale na to se teď opravdu necítím, a chyba by udělala mnohem více škody než užitku... Už tak ztratil hrozně moc krve..."
"Jak se mu to stalo? Myslím jako" - Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil a ujasnil si, co se stalo - "Proč jsme tady? Myslel jsem, že jsme se vraceli na Grimauldovo náměstí, ne?"
Hermiona se zhluboka nadechla. Vypadalo to, že skoro brečí.
"Harry, myslím, že se tam už nebudeme moci vrátit."
"Proč to...?"
"Když jsme se přemísťovali, Yaxley se mě chytil a já se ho nemohla zbavit, byl moc silný. Pořád mě ještě držel, když jsme dorazili na Grimauldovo náměstí, a pak - bojím se, že viděl dveře, a když jsme se tam dostali, tak jsem se vás rychle chytila a přenesla nás sem."
"Ale kde je tedy on? Počkej... Chceš tím říct, že je na Grimmauldově
náměstí? Vždyť se tam nemůže dostat, ne?"
Její oči se leskly slzami, když odpovídala.
"Harry, myslím že může. Já-já jsem ho donutila, aby mne pustil tím, že jsem
použila Překážecí kletbu, ale to už jsem jej dostala dovnitř ochrany Fidelia
Charma. Od té doby, co Brumbál zemřel, jsme všichni Strážci tajemství,
pamatuješ? Takže já jsem mu to tajemství předala, že?"
Nebylo se o čem hádat, Hermiona měla naprostou pravdu. Toto pro ně byla silná rána. Pokud se mohl Yaxley dostat do domu, nemohli se tam vrátit. Díky Přemístění tam navíc mohl dostat i ostatní Smrtijedy. I když byl dům temný a depresivní, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště a navíc, teď, když byl Krátura mnohem milejší a přátelštější, svým způsobem domov. S pocitem viny si Harry vzpomněl na domácího skřítka chystajícího koláč, který Harry, Ron ani Hermiona nikdy neochutnají.
"Harry, je mi líto. Je mi to tak líto!"
"Nebuď hloupá, to nebyla tvoje vina! Když už něčí, tak moje.."
Harry strčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona ucouvla a tvářila
se vyděšeně.
"Umbridgeová ho zadělala do dveří své kanceláře aby mohla špehovat ostatní. Nemohl jsem ho tam nechat... Ale díky tomu zjistili, že v budově jsou vetřelci."
Než mohla Hermiona odpovědět, Ron vydal vzdych a otevřel oči. Stále ještě
byl bledý a jeho tvář se leskla potem.
"Jak se cítíš?" zašeptala Hermiona.
"Hrozně," odvětil Ron skřehotavě a škubl sebou, když ucítil svoji zraněnou
paži.
"Kde to jsme?"
"V lese, kde se pořádalo Mistrovství světa ve famrpále," objasnila Hermiona.
"Chtěla jsem nějaké kryté, uzavřené místo a tohle bylo..."
"... první místo, co tě napadlo," dořekl za ni Harry a rozhlédl se po očividně zcela vylidněném okolí.
Pořád myslel na to, co se stalo, když se přemístili naposledy, a když je Smrtijedi našli během několika minut. Mohlo to být čtení myšlenek? Věděl Voldemort nebo jeho lidé, kam je Hermiona vzala tentokrát?
"Myslíš, že bychom měli vyrazit?" zeptal se Ron Harryho, a ten na jeho tváři
viděl, že myslí na to samé.
"Nevím."
Ron stále vypadal bledě a zpoceně. Ani se nepokusil posadit, a zdálo se, že
byl příliš slabý, aby to zkoušel. Myšlenka, že by s ním hýbali, byla
nepředstavitelná.
"Prozatím tu zůstaneme," řekl nakonec.
Hermiona, které se očividně ulevilo, vyskočila na nohy.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron.
"Jestli tady zůstaneme, měli bychom použít nějaká ochranná kouzla," odpověděla, pozvedla hůlku, začala opisovat velký kruh kolem Harryho a Rona a mumlala zaklínadla.
Harry si všiml poruch v okolním vzduchu. Bylo to, jakoby Hermiona tvořila nad mýtinou tepelný závoj.
"Salvio Hexia... Protego Totalum... Repello Muggletum... Ševelisimo.... Mohl bys vyndat stan, Harry?"
"Stan?"
"Z tašky!"
"Z... jo, jasně," řekl Harry.
Neobtěžoval se ho hledat uvnitř a raději použil vyvolávací kouzlo. Stan se vynořil jako beztvará hromada plátna, lan a tyček. I díky zápachu koček, který byl úplně stejný, Harry poznal, že se jedná o stejný stan, ve kterém posledně spali na mistrovství světa ve famfrpálu.
""Myslel jsem, že patří tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva," řekl a začal rozplétat zamotané kolíky.
"Zjevně jej nechtěl vrátit, má housera," pronesla Hermiona, zatímco předváděla složité pohyby hůlkou.
"Takže si ho Ronův taťka mohl půjčit. Erecto!" dodala a zamířila hůlkou na neforemné plátno, které se v plynném skupenství vzneslo do vzduchu a zcela pevné se usadilo na zem před Harryho, kterému z rukou vyletěl kolík a s hukotem přistál na konci lana.
"Cave Inimicum," dokončila Hermiona a mávla k nebi.
"To je vše, co můžu udělat. Přinejmenším bychom měli vědět, že přicházejí; nemůžu ale zaručit, že nás ochrání před Vol-"
"Nevyslovuj to jméno!" přerušil ji Ron hrubě.
Harry a Hermiona se na sebe podívali.
"Omlouvám se," zaúpěl Ron, když se napřímil a podíval se na ně. "ale jakoby to nosilo smůlu nebo tak. Nemůžeme mu prostě říkat Vy-víte-kdo, prosím?"
"Brumbál říkal, že strach ze jména-" pokračoval Harry.
"Uvědom si, že nazývání Ty-víš-koho jeho jménem nakonec Brumbálovi nepřineslo moc dobrého," odsekl Ron. "Prostě prokaž Ty-víš-komu nějakou úctu, ano?"
"Úctu?" zopakoval Harry, ale Hermiona po něm hodila varovný pohled; očividně se nechtěla s Ronem hádat, když byl tak slabý.
Harry s Hermionou Rona napůl donesli, napůl dovlekli skrz vchod do stanu. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak si Harry pamatoval; malý byteček s koupelnou a kuchyní. Postrčil stranou staré křeslo a položil Rona opatrně na spodní patro poschoďové postele. I tak krátká cesta způsobila, že Ron ještě více zbledl, a jen co ho položili na matraci, zavřel oči a nějakou chvíli neřekl ani slovo.
"Udělám čaj," řekla Hermiona udýchaně, vytáhla z hloubi svého batohu konvici s hrnky a zamířila do kuchyně.
Pro Harryho byl teplý nápoj stejně příjemný, jako ohnivá whisky v tu noc, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že zahnal pryč alespoň malou část vzteku, který se rozkmital v jeho hrudi. Po minutě či dvou prolomil Ron mlčení.
"Co myslíte, že se stalo s Cattermolovými?"
"S trochou štěstí se odtamtud dostali pryč," řekla Hermiona svírajíc svůj horký šálek.
"Jen co se pan Cattermole dovtípil, co se stalo, a svou ženou se přemístil a teď právě opouští zemi i se svými dětmi. Udělali, co jim Harry řekl."
"Hrome, doufám, že se odtamtud dostali," řekl Ron, a opřel se zády o polštáře.
Zdálo se, že mu čaj dělá dobře. Už se mu do obličeje vrátila trocha barvy.
"Podle toho, jak na mě mluvili, když jsem byl on, to
nevypadalo, že by byl nějak zvlášť důvtipný. Bože, doufám, že to zvládli. Jestli kvůli nám oba skončí v Azkabanu..."
Harry se podíval na Hermionu a na mysli mu vytanula jediná otázka - zda
to, že paní Cattermoleová u sebe neměla hůlku, nezabránilo tomu, aby se společně
se svým manželem přemístila a...nezemřela v jeho náruči.
Hermiona pozorně sledovala Rona, který teď projevoval tak velkou starost o osud Cattermoleových. V jejím pohledu byla cítit taková něha, že Harry skoro myslel, že ji nachytá při tom, až Rona políbí.
"Takže ho máš?" zeptal se ji Harry částečně i proto, aby jí připomněl, že tu stále je.
"Mám...co?" řekla trochu překvapeně.
"Kvůli čemu jsme právě prošli tím vším? Ten medailon. Kde je?"
"Vy ho máte?" vykřikl Ron a posunul se na podušce o něco výš. "A nikdo mi nic
neřekne! Sakra, to jste se nemohli ani zmínit?"
"No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi, ne?" řekla Hermiona. "Tady."Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.
Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno "S" vysázené z drobných zelených kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.
"Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?"
zeptal se Ron s nadějí v hlase. "Chci říct...víme, že je to pořád viteál?"
"Myslím, že ne," řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho prohlížela. "Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky poškození."
Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.
"Myslím, že Krátura měl pravdu," řekl Harry. "Musíme zjistit, jak ho otevřít před tím, než ho budeme schopní zničit."
Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic úspěšnější, než on sám.
"Cítíte to?" zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v pěsti.
"Co myslíš?"
Ron podal viteál Harrymu.
Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?
"Co s ním uděláme?" zeptala se Hermiona.
"Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit," odpověděl Harry ,a ač se mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení, kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.
"Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem," dodal směrem k Hermioně,
vstal a protáhnul se. "A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty zůstaneš
tady," dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se mu opět
vlila šedá barva.
Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám, strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili. Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.
Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.
Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny city.
Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké větší zvíře.
nevypadalo, že by byl nějak zvlášť důvtipný. Bože, doufám, že to zvládli. Jestli kvůli nám oba skončí v Azkabanu..."
Harry se podíval na Hermionu a na mysli mu vytanula jediná otázka - zda
to, že paní Cattermoleová u sebe neměla hůlku, nezabránilo tomu, aby se společně
se svým manželem přemístila a...nezemřela v jeho náruči.
Hermiona pozorně sledovala Rona, který teď projevoval tak velkou starost o osud Cattermoleových. V jejím pohledu byla cítit taková něha, že Harry skoro myslel, že ji nachytá při tom, až Rona políbí.
"Takže ho máš?" zeptal se ji Harry částečně i proto, aby jí připomněl, že tu stále je.
"Mám...co?" řekla trochu překvapeně.
"Kvůli čemu jsme právě prošli tím vším? Ten medailon. Kde je?"
"Vy ho máte?" vykřikl Ron a posunul se na podušce o něco výš. "A nikdo mi nic
neřekne! Sakra, to jste se nemohli ani zmínit?"
"No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi, ne?" řekla Hermiona. "Tady."Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.
Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno "S" vysázené z drobných zelených kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.
"Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?"
zeptal se Ron s nadějí v hlase. "Chci říct...víme, že je to pořád viteál?"
"Myslím, že ne," řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho prohlížela. "Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky poškození."
Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.
"Myslím, že Krátura měl pravdu," řekl Harry. "Musíme zjistit, jak ho otevřít před tím, než ho budeme schopní zničit."
Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic úspěšnější, než on sám.
"Cítíte to?" zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v pěsti.
"Co myslíš?"
Ron podal viteál Harrymu.
Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?
"Co s ním uděláme?" zeptala se Hermiona.
"Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit," odpověděl Harry ,a ač se mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení, kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.
"Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem," dodal směrem k Hermioně,
vstal a protáhnul se. "A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty zůstaneš
tady," dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se mu opět
vlila šedá barva.
Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám, strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili. Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.
Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.
Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny city.
Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké větší zvíře.
www.bandzone.cz/sophiechair