Srpen se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12 se nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s číslem 12.
Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už dávno přijali legrační chybu v číslování, které způsobilo, že vedle sebe stál dům s číslem 11 a hned vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě neobvyklešjí.
Zatím neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden nebo dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého zjevného účelu, jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na spoj mezi dvěma domy.
Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád nenosí obyčejné oblečení. Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým pohledem a zajímala se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich nasadil vzrušený výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen ustoupil a vypadal zklamaně.
Prvního září se na náměstí skrývalo více postav, než kdy předtím. Půl tuctu lidí stálo v dlouhých pláštích, přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru mezi domy 11 a 13, ale důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.
Jak se blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého nejbližšího společníka, tlustého, bledého muže, oba postoupili vpřed, ale o chvilku později se zase vrátili do jejich předchozího nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.
Mezitím Harry, uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu, když se přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou chodbu směrem ke dveřím vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou kopii Denního většce.
Uvítal ho obvyklý šepot "Severus Snape", ucítil mrazivý vítr a jeho jazyk se na chvilku svázal.
"Nezabil jsem tě," řekl, jakmile se mu rozvázal. Pak zadržel dech a figurína explodovala.
Počkal, než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:
"Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit."
Kuchyně byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a talíře byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně plápolajícího ohně, na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších měl čisté a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu pohupoval Regulusův medailon.
"Zujte si boty, prosím, pane Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří," zaskřehotal Krátura, vzal mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně, vedle řady starých šatů, které však byly právě vyprány.
"Co se stalo?" zeptal se Ron s obavami.
On i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli přiloženy na plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu. Jejich zraky se nyní stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim, hodil jim noviny, které dopadly na štos pergamenů.
Zírala na ně veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem a černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:
SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO BRADAVICKÝ ŘEDITEL
"Ne!" vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.
Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející text.
"Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow."
"Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty -"
"Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně - u Merlinových spodků!" zaječela, až Harry a Ron nadskočili.
Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
"Budu za chvíli zpátky!"
"Merlinovy spodky?" opakoval Ron a vypadal pobaveně. "Musela se zbláznit."
Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.
"Ostatní učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle Carrowsovi?"
"Smrtijedi", řekl Harry.
"Jejich obrázky jsou uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála, takže jsou to přátelé. A", Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli, "nevidím jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo dostat pěkných pár let v Azkabanu - a to jen, když budou mít štěstí. Mám dojem, že zůstanou a budou se snažit ochránit studenty."
Krátura začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.
"Děkuji Kráturo", řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře.
"No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá."
Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.
"Stále je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům", řekl Ron, "více, než normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a vyrazíme na Bradavický Express."
Ron pohlédl na hodinky. "Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti hodinami.
"Zvláštní, nebýt tam, co?"
Harry si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali vzduchem, mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe podkopat Snapeův nový režim.
"Málem mě viděli, když jsem se vracel", řekl Harry, "špatně jsem přistál na horním schodu a plášť sklouzl."
"To se mi stává pořád. Áá, a tady je", dodal Ron, a natahoval se ze své židle, aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.
"Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?
"Vzpomněla jsem si na tohle," vzdychla Hermiona.
Nesla velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a chystala se do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té miniaturní taštičky nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.
"Phineas Nigellus," vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s obvyklým hlasitým třesknutím.
"Cože?" divil se Ron, ale Harry pochopil.
Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích - oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.
"Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu," vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
"Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky."
"Dobrej nápad!" řekl Ron ohromeně.
"Díky," usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. "Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?"
"Nic," odpověděl Harry. "Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře."
Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.
"Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí," řekl Ron. "Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky - myslí si o sobě, že je moc důležitá."
"A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?" zeptala se Hermiona.
"Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby," řekl Ron.
"Jak víš, že pracuje, v Údržbě?" zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.
"Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště."
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.
"Není tu nic o modrých uniformách, nic!" řekla a rychle otáčela stránky.
"No a to na tom tak záleží?"
"Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš..."
"Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a..."
"Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo..."
"Myslím, že bychom to měli udělat zítra," skočil jí do řeči Harry.
"Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.
"Zítra?" zopakovala nevěřícně Hermiona. "To nemyslíš vážně, že ne?"
"Jasně, že myslím," řekl Harry. "Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila - nedá se otevřít."
"Nebo," řekl Ron, "našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá."
"To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te," pokrčil rameny Harry.
Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.
"Víme všechno, co je důležité," pokračoval Harry směrem k Hermioně. "Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi..."
"'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'" odrecitovala hned Hermiona.
"Přesně tak," řekl Harry. "A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky..."
"Ale my žádné nemáme!"
"Pokud náš plán vyjde, budeme mít," klidně pokračoval Harry.
"Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali..."
"Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce," řekl Harry. "Je čas jednat."
Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.
Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.
"Tak dobře," řekl pomalu Ron, "řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry."
"Ach, nezačínej zase!" povzdechla si Hermiona. "Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal."
"Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono," zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. "Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!"
"A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů."
"Dobře, zůstávám tady," řekl Harry. "Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?"
Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
"Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť," pokračoval Ron, "Všichni se pod plášť už nevejdeme."
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
"Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?"
"Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod."
Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.
"Gregorovič?" řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
"Chci Gregoroviče."
"Er wohnt hier nicht mehr!" křičela a vrtěla hlavou. "On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!"
Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.
"Kde je?"
"Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!"
Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
"Harry! HARRY!"
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
"Harry, otevři!"
Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.
"Co jsi tu dělal?" zeptala se Hermiona vážně.
"Co myslíš, že jsem tu dělal?" zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
"Křičel jsi" řekl Ron.
"Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co..."
"Harry, prosím, neurážej naší inteligenci," řekla Hermiona a zhluboka dýchala. "Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna."
Harry se posadil na okraj vany.
"Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom..."
"Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!" křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
"Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?"
"Jo, protože vím, co dělá," řekl Harry.
"Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?"
"Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub."
"Nikdy jsi to ani nezkusil!" řekla plamenně. "Já to nechápu, Harry - máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je..."
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
"Rád?" řekl tiše. "Tobě by se to líbilo?"
"Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela..."
"Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít."
"Brumbál..."
"Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče."