Harry se postavil na schody. Které se dali do pohybu. Ještě zahlédl profesorku McGonagalovou jak zachází za roh. Než úplně osaměl. Připadalo mu to jako vteřina když se pohyblivé schody zastavili a on se ocitl před dveřmi Brumbálovy pracovny. Chtěl zaklepat, ale dveře se otevřeli sami.
Brumbál seděl ve svém křesla lokty opřen o mohutné opěradla a podpíral si bradu svými dlouhými prsty.
,,Posaď se ,Harry." Řekl když Potter vešel dovnitř.
Harry se posadil a upřel svůj pohled na Brumbála.
,,Nuže Harry. Slečna Grangerová a pan Weasley jsi o tebe dělají starosti." Řekl. A Harry jako skoro pokaždé když se na něj Brumbál díval měl pocit jako by ho jeho oči rentgenovali.
Potter nevěděl co mu má na to odpovědět a tak dál mlčky seděl.
,,Co tě trápí Harry?" Zeptal se Brumbál. Harry doufal, že se nezeptá.
,,Nic." Odpověděl o trochu víc nahlas než měl v úmyslu. Co se to sním děje? Harry nevěděl přál si jen aby mohl odejít. Lehnout si do postele a odpočívat. Nenáviděl ten pohled kterým ho Brumbál bez přestání probodával.
,,Vím jak se cítíš." Řekl klidně a tiše Brumbál.
Cože? Podivil se Harry jak může vědět jak se cítím neví o mě vůbec nic. Harrymu se začali třást ruce a proto je raději hned schoval do kapes. Začal nenávidět úplně všechno. Všechno i Hermionu a Rona, Brumbála, Hagrida. Úplně všechny. Nenáviděl je. A nedokázal si vysvětlil proč jen mlčky seděl a sváděl ze sebou vnitřní boj. Který ho stál skoro všechno úsilí které ještě měl. Měl chuť zaútočit na Brumbála. Chtěl mu provést něco strašného. Nedokázal si vysvětlit proč,ale najednou všechny nenáviděl. Nenáviděl je…
,,Harry.." Promluvil na něj profesor Brumbál.
Harry, ale dál už neposlouchal chtěl s tudma vypadnout. Prudce vstal když se mu náhle strašně zatočila hlava a on upadl v bezvědomí na zem.
,,Probouzí se…." Harry pomalu otevíral oči. Jakmile je otevřel úplně a podíval se doprava odkud ještě před chvílí slyšel něčí hlas. Hlava se mu zase ošklivě zatočila a Harry měl pocit jako by se měl každou chvíli pozvracet. Polil ho studený pot a tak raději oči zase rychle zavřel. Zrak mu teď byl stejně k ničemu. Vůbec nic neviděl jen mlhu a za ní rozmazané fleky. Přál si aby zase usnul a bylo mu dobře, ale opět u sebe uslyšel něčí hlas. …
,,Jak ti je Harry?" Byl to roztřesený hlas Hermiony.
,,V pohodě." Odpověděl jí ztěží Harry a přál si aby se ho už nikdo na nic neptal. Necítil se v pohodě. Bylo mu strašně zle.
(v Brumbálově pracovně)
Brumbál seděl ve svém křesle a přemýšlel. Přemýšlel o Harrym. Věděl co se sním děje. Viděl to v jeho očích. Věděl to, ale nechtěl si to připustit. Pořád v hlavě přemítal ještě o jiných příčinách jeho stavu, ale rozum mu říkal jasně, že to nic jiného nemůže být. Nechtěl se, ale vzdát a nechtěl přestat doufat a tak si pořád nalhával, že to všechno znamená něco úplně jiného…
Seděl tam tak dál a vůbec si neuvědomil, že oblohu už pokryli černé mraky a začala bouře. Nevšiml si ani toho, že mraky po nějaké době ustoupili a z příchodem nového dne přišlo i slunce. A rozzářilo zdi hradu. Jeho nálada, ale nebyla světlá. Byl moc ustaraný a měl k tomu důvod. Únavu nepociťoval. Hlavu měl plnou. Zvedl se od stolu a věděl co musí udělat. Vzal si kusy svitků, brk a znovu usedl ke stolu. Seděl tam dobrou hodinu když znova vstal od stolu. Na stole mu leželi dopisy pro Moodyho, Weasleovi a Lupina. Všechny v něm žádal aby se ještě dnes dostavili do Bradavic. Ještě jednou se podíval na svůj stůl a pak je všechny poslal.
Odešel ze své pracovny a měl rovnou namířeno za Sneapem a Hagridem.
Harry se v tu chvíli znovu probudil. Nebylo mu lépe. Nebylo mu vůbec dobře. Dokonce si byl jistý, že je to ještě horší. Bál se otevřít oči. Měl pocit jako by se mu měla hlava rozskočit bolestí. A každý sebemenší pohyb mu přivolával strašné závratě. Měl sucho v puse, ale nechtěl pít. Věděl, že se nedokáže posadit. Nechtěl aby někdo věděl, že je vzhůru. Nechtěl aby se ho zase na něco ptali a on musel odpovídat. Přál si aby zase usnul. Už nechtěl nic cítit. Přál si umřít….
Profesor Brumbál právě přišel k jeho lůžku. Díval se na jeho zsinalou pleť. A nechtěl si ani představit co teď Harry prožívá. Hermiona s Ronem odešli od jeho lůžka časně ráno. Aby se stihli připravit na školu. Naposledy se z obavami na svého kamaráda podívali. A odcházeli s těžkým srdcem. Profesor Brumbál jim oznámil, že Harryho budou smět vidět až mu bude lépe.
Byl už večer a profesor Brumbál seděl zase ve své pracovně. Ještě si na poslední chvíli srovnával všechno v hlavě. Když v tom někdo zaklepal na jeho pracovnu. Věděl kdo to je aniž by otevřel dveře.
,,Dále." Řekl aniž by přešel ke dveřím.
Dovnitř vešel Pan Weasly se svou ženou, Moody, Sneape a Lupin. Všichni vypadali překvapeně. Profesor Brumbál jim naznačil aby se posadili.
,,Všichni jsme se tu dnes sešli z vážného důvodu…" Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.
,,Obávám se, že je Harry posedlí." Mlčky se díval na všechny přítomné.
,,Cože?" Zeptala se nevěřícně paní Weasleová.
,,Kým?" Řekl Lupin přiškrceným hlasem, ale odpověď už věděl. Věděl jí hned po tom co tu informaci Brumbál vypustil z úst. Věděli to všichni, ale teď doufali, doufali, že se jen spletli a že špatně Brumbálovi rozuměli.
,,Voldemordem. Je to, ale ještě horší. Voldemord se snaží napřed Harryho absolutně ovládnout duševně a tak ho zabít"
,,To není možné!" Vykřikla paní Weasleová a v očích měla slzy.
,,Obávám se, že je Molly, ale snažím se doufat. Proto jsem vás dnes všechny svolal." Ještě jednou je všechny sjel pohledem a vstal.
,,Pojďte prosím se mnou. Harry leží na ošetřovně."
,,To je to už tak zlé." Zeptal se Mody jeho obvykle nakřáplým hlasem a jak procházel ke dveřím díval se na Brumbála svým kouzelným okem.
Ten jen přikývnul.
,,Jak to, že jste si toho nevšiml dřív, Brumbále?" Obrátila se na něho paní Weasleová když všichni stáli na točitém schodišti.
,,Ano, musím přiznat, že je to jen má vina a já jsem si toho vědom. Opravdu jsem si toho nevšiml. Byl jsem upozorněn, že se něco děje až Hermionou a Ronem."
Šli chodbou směrem k ošetřovně. Nikdo nic neříkal. Chtěli Brumbálovi říct, že za to nemůže, že by ho Voldmord stejně ovládnul, ale nikdo nemohl najít správná slova.
V okamžiku kdy vešli na ošetřovnu je tyhle myšlenky opustili. Viděli ležícího Harryho který byl bílí jako sníh. Vypadal jako by byl už …
,,Je mrtví?" Zeptala se potichu paní Weasleová která zůstala stát ztuhlá hrůzou u vchodu a po tváři jí stékali tiché slzy.
,,Ještě ne, Molly." Odpověděl Brumbál. To JEŠTĚ NE… Všechny poznamenalo jako řezná rána. Někteří si to všechno začali uvědomovat teprve teď…. Po těchto slovech.
Všichni kromě Brumbála a paní Weasleové se postavili kolem Harryho postele a tiše ho pozorovali. Lupin byl také velmi bledý. Panu Weaslimu se třásli ruce a z Moodyho a Speapeovi tváře nešlo vyčíst vůbec nic.
Všichni zase seděli u Brumbála v pracovně a přemýšleli co by měli dělat.
,,Znal jsem jednoho muže posedlého jedním zlém černokněžníkem. Jmenoval se Braun. Tenkrát mě taky zavolali abych pomohl." Dokončil Moody a díval se na Brumbála. Jeho kouzelné oko, ale kroužilo po místnosti.
,,Znal jsem ho. Vím jak to dopadlo." Odpověděl na to tiše Brumbál.
,,Jak?" Zeptal se Lupin.
,,Nemohli jsme mu nějak pomoct, zemřel." Po Moodyho slovech jako by všechny polily ledovou vodou. Věděli, že když někdo někoho posedne je to nevyléčitelné a nedá se tomu nějak zabránit. Kouzlo posednutí ovládali jen velice mocný čarodějové a i oni s tím měli problémy. Bylo velmi těžké se dostat do něčí mysli a zároveň nepoškodit tu svou.
Všichni byli už unavení neustálím přemítáním. A otázkami -co kdyby- ,-jak-, -proč- které nikam nevedli. Paní Weasleová seděla s hlavou zabořenou v dlaních a plakala. Pan Weasley jí utěšoval, ale neměl slova. Sám si připadal strašně. Všichni seděli mlčky. A věděli co přijde. Věděli, že Harry zemře a že proti tomu nic nezmůžou. Není lék. Není způsob. Žádné protikouzlo neexistuje. Seděli tam a připadali si tak strašně bezmocní.
Když v tom někdo zaklepal na dveře. Všichni se otočili směrem k nim a pak pohlédli na Brumbála. Ten vstal a přešel ke dveřím. Když už byl skoro u nich někdo je rozrazil. Byl to Hagrid.
,,Co se stalo?"Rozkřikl se a ohlídl se po ostatních.
,,Váš vzkaz jsem dóstal až teď." Říkal Brumbálovi. Teď už bledý v obličeji, protože viděl paní Weasleovou a výrazy ostatních lidí v místnosti.
,,Jde o Harryho ,Hagride." Brumbál se teď díval směrem k sedícím.
Pobídl Hagrida aby se taky posadil a všechno mu řekl. Obr byl v šoku, seděl a nic neříkal. Jen si něco nesrozumitelného mumlal sám pro sebe.
Brumbál si povzdechl a řekl něco na co čekali všichni. Všichni se toho okamžiku báli, ale věděli, že je nevyhnutelný.
,,Mody, profesore Sneape? Půjdeme?" Obrátil se Brumbál na jmenované a zvedal se ze židle.
,,Půjdete? A kam?" Hagrid se trochu vzpamatoval. Vypadal strašně. Byl zelný a ztuhlí strachem. Mluvil, ale hlas jakoby nebyl jeho. Cítil se zoufale, ale nemohl plakat. Jeho srdce plakalo. Jeho mozek vypověděl službu. Necítil své tělo. Jen zoufalství. Nepopsatelné zoufalství a bezmocnost v jednom. Které udusili slzy.
,,Hygride nemůžeme Harrymu pomoct. Podáme mu uspávací lektvar. Aby nic necítil až…" Brumbál to však nedořekl paní Weasleová začala hlasitě štkát a houpala se na židli do předu a do zadu.
,,Měli byste jít s námi. Zavoláme i Hermionu a Rona." Brumbál mluvil klidně. Necítil se, ale tak. Měl zas plnou hlavu a připadal si starší než je.
Když po točitých schodech dojeli až dolů před Brumbálovu pracovnu, profesor se podíval na Snaepa. Ten jen přikývnul a mlčky zamířil ke kabinetu profesorky McGonagallové. Všichni šli směrem k ošetřovně. Šli pomalu. Všichni měli těžké nohy. Bylo těžké uvěřit, že umírá někdo tak mladý. Že umírá Harry Potter. Chlapec který už nesčetněkrát bojoval proti zlu.
Došli ke dveřím ošetřovny. Profesor Brumbál je otevřel a všichni vstoupili dovnitř. Paní Weasleová už nestačila polykat slzy a hystericky se rozeštkala , pan Weasley jí podpíral. Profesor Lupin si sedl do židle a položil si hlavu do dlaní. Hagrid stál u Harryho nohou a díval se nepřítomně na něj. Byl v pořádném šoku a vůbec nevnímal. Těžko říct jestli si vůbec uvědomil kde je a na koho se dívá.
Profesorka Mcgonagallová, Ron a Hermiona. Právě společně vycházeli z portrétu Buclaté dámy. Profesorka je právě teď vytáhla z postelí a všechno jim pověděla. Šli chodbou mlčky. Profesorka Mcgonagallová si neustále kapesníčkem utírala slzy a Hemiona s Ronem šli vedle ní mlčky každý ohromen hrůzou a výčitkami. Když byli skoro u ošetřovny Hermiona se zastavila. Byla bledá jako by měla každou chvíli omdlít. Podívala se na Rona kterému trochu déle trvalo než si vůbec uvědomil, že jeho kamarádka po jeho boku už není.
,,Já… to nevydržím. Nemůžu tam." Třásla se po celém těle. Ron se na ní díval a měl v očích a v hlavě úplné prázdno. Nic neodpověděl.
,,Měla byste.. J-ještě na napo-sledy." Profesorce Mcgonagallové se při posledním slovu zlomil hlas. Stáli tam mlčky. Každý bojoval sám ze sebou. Hermiona její hlas slyšela jakoby z velké dálky. A trvalo jí než vůbec jeho význam pochopila. Chtěla svého kamaráda vidět. Chtěla ho, ale vidět zdravého. Jak se směje a je v pořádku. Bála se toho co uvidí až vejde dovnitř. Ale neplakala. Byla v šoku. Strach jí absolutně ovládl. Jen stála. Třásla se jí kolena a nemyslela. Nemyslela na nic. Nemohla. Jako by se jí vypnul mozek. Přestal fungovat a ona nemohla přemýšlet. Profesorka Mcgonagallová se rozplakala bez ostychu. Plakala a Ron stál…. Stál a byl ohromen. Chtělo se mu zvracet, křičet. Dusilo ho to.
Všichni tři tam stáli asi pět minut když v tom profesorka Mcgonagallová uslyšela kroky které se k nim blížili. Ohlédla se a za chvíli zpoza rohu vyšel Sneape. V ruce držel pohár z kterého se kouřilo. Přišel ke dveřím ošetřovny. Vzal za kliku a otevřel je. Podíval se na profesorku Mcgonagallovou. Ta vešla a za ní šli Hermiona a Ron. Oba si připadali jako ve snu. Viděli všechno jako přes mlhu která jim zakalila oči a necítili nohy. Jako by to nebyli oni…. Nebylo to jejich tělo jen měli tu možnost se dívat.
Harrymu se zdál sen. Byl na louce. Která byla poseta vysokými klasy obilí. Byl krásný den. Svítilo slunce a zpívali ptáci. Harry šel po poli a snažil se zněj najít východ. Obilí bylo tak vysoké a husté, že ho úplně zakrývalo a on musel vynaložit veškerou svou sílu aby se dostal do předu. Prodíral se obilím a hledal cestu ven. Nebyl však rozrušený. Naopak líbilo se mu to. Byl tak krásný den…. Když v tom se začala obloha potahovat hustým černým mračnem. Harry v dálce uviděl opuštěný strom. Jeho větve se rozvalovali do stran. Strom byl na vysokém kopci. Harry věděl, že se tam musí co nejrychleji dostat. Rychle… než začne déšť. Ovzduší se změnilo. Nebylo už příjemně teplé. Naopak začalo mrazit a půda začala být cítit zeminou. Harry přidal do kroku. Obilí bylo, ale nemilosrdné. Bylo pořád hustší a hustší. Najednou bylo tak husté, že jim Harry nemohl ani prostrčit ruku. Pořádně se do něj opřel a propadl se po zádech na cestu. Hezkou kamennou cestičku. Posetou bílými kameny. Vstal a podíval se za sebe. Ještě stačil spatřit díru v obilí kterou protlačil. A už uslyšel nad sebou sílu hromu a oblohou projel klikatý blesk. Začalo poprchat a Harry věděl, že pokud se teď hned nedostane pod ten strom stane se něco strašného. Rozběhl se plnou silou, ale nemohl utíkat. Čím víc se snažil tím to bylo horší. Dopadlo to tak, že šel. A rozpřahoval přitom nohy jako při běhu. Ty ho, ale vůbec neposlouchali jako by byl v nějaké husté želatině probořený až po pás. A ta mu bránila rychle hýbat nohami. Byl však na cestě. Začalo pršet trochu hustěji a blesk opět protrhl oblohu. Harry začal ztrácet hlavu. Musí se dostat k tomu stromu… musí…. Teď.. hned... .. Harry ještě pořád bojoval, ale síly mu docházeli. Obloha najednou úplně potemněla. Jakoby někdo vypnul světlo. A Harry se probudil….
Otevřel oči a mrkal. Viděl všude jen mléčnou mlhu. Tu vteřinu když se probudil mu bylo dobře. Na setinu zadoufal, ale už ho zase začalo polévat horko. A ta známá závrať.
,,Harry co je tíí?" To byla Hermiona. Ptala se ho roztřeseným hlasem. Stála teď přímo u něj, držela ho za ruku a dívala se mu do očí. Nepoznávala ho. Takhle ho ještě nikdy neviděla… jako by to ani nebyl on. Byl tak bledý…. A ten nepřítomný výraz v jeho očích…
Harry jí nepoznal. Nevěděl kdo to je. Snažil se, ale nemohl pořádně otevřít pusu. Jen škvírkou potichounku řekl.
,,Nevím."
Brumbál seděl ve svém křesla lokty opřen o mohutné opěradla a podpíral si bradu svými dlouhými prsty.
,,Posaď se ,Harry." Řekl když Potter vešel dovnitř.
Harry se posadil a upřel svůj pohled na Brumbála.
,,Nuže Harry. Slečna Grangerová a pan Weasley jsi o tebe dělají starosti." Řekl. A Harry jako skoro pokaždé když se na něj Brumbál díval měl pocit jako by ho jeho oči rentgenovali.
Potter nevěděl co mu má na to odpovědět a tak dál mlčky seděl.
,,Co tě trápí Harry?" Zeptal se Brumbál. Harry doufal, že se nezeptá.
,,Nic." Odpověděl o trochu víc nahlas než měl v úmyslu. Co se to sním děje? Harry nevěděl přál si jen aby mohl odejít. Lehnout si do postele a odpočívat. Nenáviděl ten pohled kterým ho Brumbál bez přestání probodával.
,,Vím jak se cítíš." Řekl klidně a tiše Brumbál.
Cože? Podivil se Harry jak může vědět jak se cítím neví o mě vůbec nic. Harrymu se začali třást ruce a proto je raději hned schoval do kapes. Začal nenávidět úplně všechno. Všechno i Hermionu a Rona, Brumbála, Hagrida. Úplně všechny. Nenáviděl je. A nedokázal si vysvětlil proč jen mlčky seděl a sváděl ze sebou vnitřní boj. Který ho stál skoro všechno úsilí které ještě měl. Měl chuť zaútočit na Brumbála. Chtěl mu provést něco strašného. Nedokázal si vysvětlit proč,ale najednou všechny nenáviděl. Nenáviděl je…
,,Harry.." Promluvil na něj profesor Brumbál.
Harry, ale dál už neposlouchal chtěl s tudma vypadnout. Prudce vstal když se mu náhle strašně zatočila hlava a on upadl v bezvědomí na zem.
,,Probouzí se…." Harry pomalu otevíral oči. Jakmile je otevřel úplně a podíval se doprava odkud ještě před chvílí slyšel něčí hlas. Hlava se mu zase ošklivě zatočila a Harry měl pocit jako by se měl každou chvíli pozvracet. Polil ho studený pot a tak raději oči zase rychle zavřel. Zrak mu teď byl stejně k ničemu. Vůbec nic neviděl jen mlhu a za ní rozmazané fleky. Přál si aby zase usnul a bylo mu dobře, ale opět u sebe uslyšel něčí hlas. …
,,Jak ti je Harry?" Byl to roztřesený hlas Hermiony.
,,V pohodě." Odpověděl jí ztěží Harry a přál si aby se ho už nikdo na nic neptal. Necítil se v pohodě. Bylo mu strašně zle.
(v Brumbálově pracovně)
Brumbál seděl ve svém křesle a přemýšlel. Přemýšlel o Harrym. Věděl co se sním děje. Viděl to v jeho očích. Věděl to, ale nechtěl si to připustit. Pořád v hlavě přemítal ještě o jiných příčinách jeho stavu, ale rozum mu říkal jasně, že to nic jiného nemůže být. Nechtěl se, ale vzdát a nechtěl přestat doufat a tak si pořád nalhával, že to všechno znamená něco úplně jiného…
Seděl tam tak dál a vůbec si neuvědomil, že oblohu už pokryli černé mraky a začala bouře. Nevšiml si ani toho, že mraky po nějaké době ustoupili a z příchodem nového dne přišlo i slunce. A rozzářilo zdi hradu. Jeho nálada, ale nebyla světlá. Byl moc ustaraný a měl k tomu důvod. Únavu nepociťoval. Hlavu měl plnou. Zvedl se od stolu a věděl co musí udělat. Vzal si kusy svitků, brk a znovu usedl ke stolu. Seděl tam dobrou hodinu když znova vstal od stolu. Na stole mu leželi dopisy pro Moodyho, Weasleovi a Lupina. Všechny v něm žádal aby se ještě dnes dostavili do Bradavic. Ještě jednou se podíval na svůj stůl a pak je všechny poslal.
Odešel ze své pracovny a měl rovnou namířeno za Sneapem a Hagridem.
Harry se v tu chvíli znovu probudil. Nebylo mu lépe. Nebylo mu vůbec dobře. Dokonce si byl jistý, že je to ještě horší. Bál se otevřít oči. Měl pocit jako by se mu měla hlava rozskočit bolestí. A každý sebemenší pohyb mu přivolával strašné závratě. Měl sucho v puse, ale nechtěl pít. Věděl, že se nedokáže posadit. Nechtěl aby někdo věděl, že je vzhůru. Nechtěl aby se ho zase na něco ptali a on musel odpovídat. Přál si aby zase usnul. Už nechtěl nic cítit. Přál si umřít….
Profesor Brumbál právě přišel k jeho lůžku. Díval se na jeho zsinalou pleť. A nechtěl si ani představit co teď Harry prožívá. Hermiona s Ronem odešli od jeho lůžka časně ráno. Aby se stihli připravit na školu. Naposledy se z obavami na svého kamaráda podívali. A odcházeli s těžkým srdcem. Profesor Brumbál jim oznámil, že Harryho budou smět vidět až mu bude lépe.
Byl už večer a profesor Brumbál seděl zase ve své pracovně. Ještě si na poslední chvíli srovnával všechno v hlavě. Když v tom někdo zaklepal na jeho pracovnu. Věděl kdo to je aniž by otevřel dveře.
,,Dále." Řekl aniž by přešel ke dveřím.
Dovnitř vešel Pan Weasly se svou ženou, Moody, Sneape a Lupin. Všichni vypadali překvapeně. Profesor Brumbál jim naznačil aby se posadili.
,,Všichni jsme se tu dnes sešli z vážného důvodu…" Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.
,,Obávám se, že je Harry posedlí." Mlčky se díval na všechny přítomné.
,,Cože?" Zeptala se nevěřícně paní Weasleová.
,,Kým?" Řekl Lupin přiškrceným hlasem, ale odpověď už věděl. Věděl jí hned po tom co tu informaci Brumbál vypustil z úst. Věděli to všichni, ale teď doufali, doufali, že se jen spletli a že špatně Brumbálovi rozuměli.
,,Voldemordem. Je to, ale ještě horší. Voldemord se snaží napřed Harryho absolutně ovládnout duševně a tak ho zabít"
,,To není možné!" Vykřikla paní Weasleová a v očích měla slzy.
,,Obávám se, že je Molly, ale snažím se doufat. Proto jsem vás dnes všechny svolal." Ještě jednou je všechny sjel pohledem a vstal.
,,Pojďte prosím se mnou. Harry leží na ošetřovně."
,,To je to už tak zlé." Zeptal se Mody jeho obvykle nakřáplým hlasem a jak procházel ke dveřím díval se na Brumbála svým kouzelným okem.
Ten jen přikývnul.
,,Jak to, že jste si toho nevšiml dřív, Brumbále?" Obrátila se na něho paní Weasleová když všichni stáli na točitém schodišti.
,,Ano, musím přiznat, že je to jen má vina a já jsem si toho vědom. Opravdu jsem si toho nevšiml. Byl jsem upozorněn, že se něco děje až Hermionou a Ronem."
Šli chodbou směrem k ošetřovně. Nikdo nic neříkal. Chtěli Brumbálovi říct, že za to nemůže, že by ho Voldmord stejně ovládnul, ale nikdo nemohl najít správná slova.
V okamžiku kdy vešli na ošetřovnu je tyhle myšlenky opustili. Viděli ležícího Harryho který byl bílí jako sníh. Vypadal jako by byl už …
,,Je mrtví?" Zeptala se potichu paní Weasleová která zůstala stát ztuhlá hrůzou u vchodu a po tváři jí stékali tiché slzy.
,,Ještě ne, Molly." Odpověděl Brumbál. To JEŠTĚ NE… Všechny poznamenalo jako řezná rána. Někteří si to všechno začali uvědomovat teprve teď…. Po těchto slovech.
Všichni kromě Brumbála a paní Weasleové se postavili kolem Harryho postele a tiše ho pozorovali. Lupin byl také velmi bledý. Panu Weaslimu se třásli ruce a z Moodyho a Speapeovi tváře nešlo vyčíst vůbec nic.
Všichni zase seděli u Brumbála v pracovně a přemýšleli co by měli dělat.
,,Znal jsem jednoho muže posedlého jedním zlém černokněžníkem. Jmenoval se Braun. Tenkrát mě taky zavolali abych pomohl." Dokončil Moody a díval se na Brumbála. Jeho kouzelné oko, ale kroužilo po místnosti.
,,Znal jsem ho. Vím jak to dopadlo." Odpověděl na to tiše Brumbál.
,,Jak?" Zeptal se Lupin.
,,Nemohli jsme mu nějak pomoct, zemřel." Po Moodyho slovech jako by všechny polily ledovou vodou. Věděli, že když někdo někoho posedne je to nevyléčitelné a nedá se tomu nějak zabránit. Kouzlo posednutí ovládali jen velice mocný čarodějové a i oni s tím měli problémy. Bylo velmi těžké se dostat do něčí mysli a zároveň nepoškodit tu svou.
Všichni byli už unavení neustálím přemítáním. A otázkami -co kdyby- ,-jak-, -proč- které nikam nevedli. Paní Weasleová seděla s hlavou zabořenou v dlaních a plakala. Pan Weasley jí utěšoval, ale neměl slova. Sám si připadal strašně. Všichni seděli mlčky. A věděli co přijde. Věděli, že Harry zemře a že proti tomu nic nezmůžou. Není lék. Není způsob. Žádné protikouzlo neexistuje. Seděli tam a připadali si tak strašně bezmocní.
Když v tom někdo zaklepal na dveře. Všichni se otočili směrem k nim a pak pohlédli na Brumbála. Ten vstal a přešel ke dveřím. Když už byl skoro u nich někdo je rozrazil. Byl to Hagrid.
,,Co se stalo?"Rozkřikl se a ohlídl se po ostatních.
,,Váš vzkaz jsem dóstal až teď." Říkal Brumbálovi. Teď už bledý v obličeji, protože viděl paní Weasleovou a výrazy ostatních lidí v místnosti.
,,Jde o Harryho ,Hagride." Brumbál se teď díval směrem k sedícím.
Pobídl Hagrida aby se taky posadil a všechno mu řekl. Obr byl v šoku, seděl a nic neříkal. Jen si něco nesrozumitelného mumlal sám pro sebe.
Brumbál si povzdechl a řekl něco na co čekali všichni. Všichni se toho okamžiku báli, ale věděli, že je nevyhnutelný.
,,Mody, profesore Sneape? Půjdeme?" Obrátil se Brumbál na jmenované a zvedal se ze židle.
,,Půjdete? A kam?" Hagrid se trochu vzpamatoval. Vypadal strašně. Byl zelný a ztuhlí strachem. Mluvil, ale hlas jakoby nebyl jeho. Cítil se zoufale, ale nemohl plakat. Jeho srdce plakalo. Jeho mozek vypověděl službu. Necítil své tělo. Jen zoufalství. Nepopsatelné zoufalství a bezmocnost v jednom. Které udusili slzy.
,,Hygride nemůžeme Harrymu pomoct. Podáme mu uspávací lektvar. Aby nic necítil až…" Brumbál to však nedořekl paní Weasleová začala hlasitě štkát a houpala se na židli do předu a do zadu.
,,Měli byste jít s námi. Zavoláme i Hermionu a Rona." Brumbál mluvil klidně. Necítil se, ale tak. Měl zas plnou hlavu a připadal si starší než je.
Když po točitých schodech dojeli až dolů před Brumbálovu pracovnu, profesor se podíval na Snaepa. Ten jen přikývnul a mlčky zamířil ke kabinetu profesorky McGonagallové. Všichni šli směrem k ošetřovně. Šli pomalu. Všichni měli těžké nohy. Bylo těžké uvěřit, že umírá někdo tak mladý. Že umírá Harry Potter. Chlapec který už nesčetněkrát bojoval proti zlu.
Došli ke dveřím ošetřovny. Profesor Brumbál je otevřel a všichni vstoupili dovnitř. Paní Weasleová už nestačila polykat slzy a hystericky se rozeštkala , pan Weasley jí podpíral. Profesor Lupin si sedl do židle a položil si hlavu do dlaní. Hagrid stál u Harryho nohou a díval se nepřítomně na něj. Byl v pořádném šoku a vůbec nevnímal. Těžko říct jestli si vůbec uvědomil kde je a na koho se dívá.
Profesorka Mcgonagallová, Ron a Hermiona. Právě společně vycházeli z portrétu Buclaté dámy. Profesorka je právě teď vytáhla z postelí a všechno jim pověděla. Šli chodbou mlčky. Profesorka Mcgonagallová si neustále kapesníčkem utírala slzy a Hemiona s Ronem šli vedle ní mlčky každý ohromen hrůzou a výčitkami. Když byli skoro u ošetřovny Hermiona se zastavila. Byla bledá jako by měla každou chvíli omdlít. Podívala se na Rona kterému trochu déle trvalo než si vůbec uvědomil, že jeho kamarádka po jeho boku už není.
,,Já… to nevydržím. Nemůžu tam." Třásla se po celém těle. Ron se na ní díval a měl v očích a v hlavě úplné prázdno. Nic neodpověděl.
,,Měla byste.. J-ještě na napo-sledy." Profesorce Mcgonagallové se při posledním slovu zlomil hlas. Stáli tam mlčky. Každý bojoval sám ze sebou. Hermiona její hlas slyšela jakoby z velké dálky. A trvalo jí než vůbec jeho význam pochopila. Chtěla svého kamaráda vidět. Chtěla ho, ale vidět zdravého. Jak se směje a je v pořádku. Bála se toho co uvidí až vejde dovnitř. Ale neplakala. Byla v šoku. Strach jí absolutně ovládl. Jen stála. Třásla se jí kolena a nemyslela. Nemyslela na nic. Nemohla. Jako by se jí vypnul mozek. Přestal fungovat a ona nemohla přemýšlet. Profesorka Mcgonagallová se rozplakala bez ostychu. Plakala a Ron stál…. Stál a byl ohromen. Chtělo se mu zvracet, křičet. Dusilo ho to.
Všichni tři tam stáli asi pět minut když v tom profesorka Mcgonagallová uslyšela kroky které se k nim blížili. Ohlédla se a za chvíli zpoza rohu vyšel Sneape. V ruce držel pohár z kterého se kouřilo. Přišel ke dveřím ošetřovny. Vzal za kliku a otevřel je. Podíval se na profesorku Mcgonagallovou. Ta vešla a za ní šli Hermiona a Ron. Oba si připadali jako ve snu. Viděli všechno jako přes mlhu která jim zakalila oči a necítili nohy. Jako by to nebyli oni…. Nebylo to jejich tělo jen měli tu možnost se dívat.
Harrymu se zdál sen. Byl na louce. Která byla poseta vysokými klasy obilí. Byl krásný den. Svítilo slunce a zpívali ptáci. Harry šel po poli a snažil se zněj najít východ. Obilí bylo tak vysoké a husté, že ho úplně zakrývalo a on musel vynaložit veškerou svou sílu aby se dostal do předu. Prodíral se obilím a hledal cestu ven. Nebyl však rozrušený. Naopak líbilo se mu to. Byl tak krásný den…. Když v tom se začala obloha potahovat hustým černým mračnem. Harry v dálce uviděl opuštěný strom. Jeho větve se rozvalovali do stran. Strom byl na vysokém kopci. Harry věděl, že se tam musí co nejrychleji dostat. Rychle… než začne déšť. Ovzduší se změnilo. Nebylo už příjemně teplé. Naopak začalo mrazit a půda začala být cítit zeminou. Harry přidal do kroku. Obilí bylo, ale nemilosrdné. Bylo pořád hustší a hustší. Najednou bylo tak husté, že jim Harry nemohl ani prostrčit ruku. Pořádně se do něj opřel a propadl se po zádech na cestu. Hezkou kamennou cestičku. Posetou bílými kameny. Vstal a podíval se za sebe. Ještě stačil spatřit díru v obilí kterou protlačil. A už uslyšel nad sebou sílu hromu a oblohou projel klikatý blesk. Začalo poprchat a Harry věděl, že pokud se teď hned nedostane pod ten strom stane se něco strašného. Rozběhl se plnou silou, ale nemohl utíkat. Čím víc se snažil tím to bylo horší. Dopadlo to tak, že šel. A rozpřahoval přitom nohy jako při běhu. Ty ho, ale vůbec neposlouchali jako by byl v nějaké husté želatině probořený až po pás. A ta mu bránila rychle hýbat nohami. Byl však na cestě. Začalo pršet trochu hustěji a blesk opět protrhl oblohu. Harry začal ztrácet hlavu. Musí se dostat k tomu stromu… musí…. Teď.. hned... .. Harry ještě pořád bojoval, ale síly mu docházeli. Obloha najednou úplně potemněla. Jakoby někdo vypnul světlo. A Harry se probudil….
Otevřel oči a mrkal. Viděl všude jen mléčnou mlhu. Tu vteřinu když se probudil mu bylo dobře. Na setinu zadoufal, ale už ho zase začalo polévat horko. A ta známá závrať.
,,Harry co je tíí?" To byla Hermiona. Ptala se ho roztřeseným hlasem. Stála teď přímo u něj, držela ho za ruku a dívala se mu do očí. Nepoznávala ho. Takhle ho ještě nikdy neviděla… jako by to ani nebyl on. Byl tak bledý…. A ten nepřítomný výraz v jeho očích…
Harry jí nepoznal. Nevěděl kdo to je. Snažil se, ale nemohl pořádně otevřít pusu. Jen škvírkou potichounku řekl.
,,Nevím."
Hermiona se rozplakala.
,,Haaarry. Co-o-o je s tebou-óuu?" Neovladatelně plakala. Pohled na jejího kamaráda jí působilo nepopsatelnou bolest. Věděla co mu je a věděla co má přijít. Profesorka Mcgonagallová jí to a Ronovi řekla v Nehelvítské společenské místnosti, ale ona tomu do teď nevěřila. Věděla, že je její kamarád určitě v pořádku. Vždyť ho ještě před nedávnem viděla. Realita byla ale tvrdá. Hermiona plakala ustavičně. Držela pořád jeho ruku, ale přikrčila se k zemi. Plakala tak hodně, že ani pořádně nemohla dýchat.
Profesor Lupin k ní přišel a oddělil její ruku od Harryho ruky kterou do teď křečovitě držela. Vzal jí do náruče a odvlekl jí od Harryho postele pryč.
,,To není možné. Není to možné." Mumlala Hermiona do Lupinovi hrudi neustále.
,,Haaarry. Co-o-o je s tebou-óuu?" Neovladatelně plakala. Pohled na jejího kamaráda jí působilo nepopsatelnou bolest. Věděla co mu je a věděla co má přijít. Profesorka Mcgonagallová jí to a Ronovi řekla v Nehelvítské společenské místnosti, ale ona tomu do teď nevěřila. Věděla, že je její kamarád určitě v pořádku. Vždyť ho ještě před nedávnem viděla. Realita byla ale tvrdá. Hermiona plakala ustavičně. Držela pořád jeho ruku, ale přikrčila se k zemi. Plakala tak hodně, že ani pořádně nemohla dýchat.
Profesor Lupin k ní přišel a oddělil její ruku od Harryho ruky kterou do teď křečovitě držela. Vzal jí do náruče a odvlekl jí od Harryho postele pryč.
,,To není možné. Není to možné." Mumlala Hermiona do Lupinovi hrudi neustále.
Nevím jak vy ale já u toho brečela.