Pozor! Vemte si k tpmu kapesník!
,,Harry. Harry. Slyšíš mě?" Polohlasně na sebe chtěl Ron upoutat pozornost. ,,Co je?" ,,Co budem dělat odpoledne?" Harry jen pokrčil rameny na znamení, že neví a dál koukal z okna. Měli zrovna hodinu jasnovidectví a Harry se dnes obzvlášť cítil unaveně. Možná to bylo tím horkem a sladkými výpary z vonných tyčinek. V hodině se jinak nic zajímavého nestalo. Harry jen třikrát změnil směr pohledu aby to vypadalo jako, že dává pozor.
,,Ufff…" Vzdychl vedle něj Ron když odcházeli po točitých schodech do Velké síně na oběd. ,,Co je s tebou Harry?" Zeptal se když vyděl jak zachmuřile se jeho kamarád tváří. ,,Nic." Odpověděl jen úsečně a přidal do kroku. Harry měl strašnou depresi všechno na něj v poslední době dopadalo čím dál tím víc až se to chvílemi zdálo neúnosné. Nevěděl ani pořádně z čeho to je, ale bylo mu jasné, že s tím musí něco udělat. Nenáviděl ten pocit byl rozzlobený na celý svět. Nic ho nebavilo, málo jedl, málo spal. A dovršilo to vždy když si uvědomil, že ani famfpál ho nějak nedokáže ani na chvíli rozptýlit.
,,Ahoj. Tak jaké bylo jasnovidectví?" Zeptala se Hermiona když k nim přisedala u stolu. Usměv jí ale z rtů zmizel hned jak viděla Haryho výraz. Okem střelila po Ronovi, ale ten hned odvrátil oči a zabodl se vidličkou do brambory. ,,Harry?" Obrátila se Hermiona na svého kamaráda polohlasně. ,,Hmmm…?" Harry se ani neobtěžoval se na ní podívat. Byl strašně unavený. ,,Měl bys aspoň trochu něco sníst." Řekla s odmlkou Hermiona. Ronovi bylo jasné, že zrovna tohle mu říct nechtěla, ale nekomentoval to.
,,Kdo to je?" Zaslechl Harry vedle sebe hlas Freda. Pomalu se k němu s menším údivem otočil, protože si teprve teď všiml, že vedle něho sedí. Vlastně si až teď všiml, že vedle něho vůbec někdo sedí. Chtěl se otočit zpátky ke svému talíři, ale zjistil, že se všichni dívají směrem k učitelskému stolu. A tak zvedl hlavu a pohlédl tam také. Ke stolu právě usedala nějaká dívka s Brumbálem. ,,Kdo to je?" Zeptal se teď i Harry. Ron jen pokrčil rameny a vrátil se zpátky ke svému talíři. Po očku, ale onu dívku pozoroval. ,,Myslíte, že je to nějaká nová profesorka?" To se zeptal Neville. A Harry se k němu z překvapením obrátil také. Neměl zdání ani o něm. ,,Ne na to je moc mladá." Podotkla Hermiona. Harry se ještě jednou podíval k učitelskému stolu. A zjistil, že dívka je velmi pěkná. Měla dlouhé blond vlasy která jí spadali přes rameno a jasně zelené oči. Podobné jako měl Harry. Zaujatě se o něčem bavila s Brumbálem a očividně si nevšimla studentů kteří po ní házeli očkem.
Když jim skončilo i odpolední vyučovaní sedli si Ron, Hermiona a Harry. Do společenské nehelvítské místnosti. Harry od oběda neřekl jediné slovo. Teď seděl v křesle jak hromádka neštěstí a pral se svým pocitem zoufalství. Ron s Hermionou mlčeli a nevěděli co říct nebo udělat aby bylo Harrymu líp. Takhle vypadal od doby kdy přijel do Bradavic. Začalo to, ale dřív. Už na začátku prázdnin, ale nebylo to takové jako teď, teď se cítil mnohem hůř. ,,Jdu si lehnou." Oznámil jim Harry a zvedl se. Ani se neobtěžoval na své kamarády pohlednout.
Lehl si do postele a přemýšlel. Vlastně nedělal nic jiného než jen celé dny přemýšlel. Po chvíli, ale začal mít zase ten tíživí pocit. Jakoby měl v břiše snad sto malých hadů. Kteří mu kroutí střevy. Proto raději rychle vstal a přemýšlel co udělá. Pak ho to napadlo. Půjde se projít. Nechtěl ale aby ho někdo rušil nebo viděl. A tak ze zpod svého kufru vytáhl neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Sešel po schodech do společenské místnosti. A v tom se zastavil. Hermionu a Rona slyšel jak si povídají když už vyšel ze svého pokoje, ale teď jako by ho k zemi přikovali jejich slova které až do teď neposlouchal. Nechtěl své kamarády poslouchat. Ale nedalo mu to.
,,Neměli bychom si o tom promluvit s profesorkou McGonagallovou?" Říkala právě Hermiona Ronovi.
,,Nemyslím si, že by byl s toho Harry nadšený." Odpověděl jí Ron.
,,Já vím Rone, ale tohle je už vážné. Harry je…je. Podle mě je Harry nemocný." Hermiona se postavila a začala přecházet od křesla ke krbu. ,,A když se nechce svěřit nám. Tak nevím jak jinak mu pomoct." S těmi slovy se obrátila zpátky k Ronovi a zoufale se na něj dívala.
,,Nemocný? Co tím myslíš? Harry není na…" Hermiona ho však přerušila.
,,Nemyslela jsem fyzicky, ale duševně. Něco ho hodně trápí."
,,Ufff…" Vzdychl vedle něj Ron když odcházeli po točitých schodech do Velké síně na oběd. ,,Co je s tebou Harry?" Zeptal se když vyděl jak zachmuřile se jeho kamarád tváří. ,,Nic." Odpověděl jen úsečně a přidal do kroku. Harry měl strašnou depresi všechno na něj v poslední době dopadalo čím dál tím víc až se to chvílemi zdálo neúnosné. Nevěděl ani pořádně z čeho to je, ale bylo mu jasné, že s tím musí něco udělat. Nenáviděl ten pocit byl rozzlobený na celý svět. Nic ho nebavilo, málo jedl, málo spal. A dovršilo to vždy když si uvědomil, že ani famfpál ho nějak nedokáže ani na chvíli rozptýlit.
,,Ahoj. Tak jaké bylo jasnovidectví?" Zeptala se Hermiona když k nim přisedala u stolu. Usměv jí ale z rtů zmizel hned jak viděla Haryho výraz. Okem střelila po Ronovi, ale ten hned odvrátil oči a zabodl se vidličkou do brambory. ,,Harry?" Obrátila se Hermiona na svého kamaráda polohlasně. ,,Hmmm…?" Harry se ani neobtěžoval se na ní podívat. Byl strašně unavený. ,,Měl bys aspoň trochu něco sníst." Řekla s odmlkou Hermiona. Ronovi bylo jasné, že zrovna tohle mu říct nechtěla, ale nekomentoval to.
,,Kdo to je?" Zaslechl Harry vedle sebe hlas Freda. Pomalu se k němu s menším údivem otočil, protože si teprve teď všiml, že vedle něho sedí. Vlastně si až teď všiml, že vedle něho vůbec někdo sedí. Chtěl se otočit zpátky ke svému talíři, ale zjistil, že se všichni dívají směrem k učitelskému stolu. A tak zvedl hlavu a pohlédl tam také. Ke stolu právě usedala nějaká dívka s Brumbálem. ,,Kdo to je?" Zeptal se teď i Harry. Ron jen pokrčil rameny a vrátil se zpátky ke svému talíři. Po očku, ale onu dívku pozoroval. ,,Myslíte, že je to nějaká nová profesorka?" To se zeptal Neville. A Harry se k němu z překvapením obrátil také. Neměl zdání ani o něm. ,,Ne na to je moc mladá." Podotkla Hermiona. Harry se ještě jednou podíval k učitelskému stolu. A zjistil, že dívka je velmi pěkná. Měla dlouhé blond vlasy která jí spadali přes rameno a jasně zelené oči. Podobné jako měl Harry. Zaujatě se o něčem bavila s Brumbálem a očividně si nevšimla studentů kteří po ní házeli očkem.
Když jim skončilo i odpolední vyučovaní sedli si Ron, Hermiona a Harry. Do společenské nehelvítské místnosti. Harry od oběda neřekl jediné slovo. Teď seděl v křesle jak hromádka neštěstí a pral se svým pocitem zoufalství. Ron s Hermionou mlčeli a nevěděli co říct nebo udělat aby bylo Harrymu líp. Takhle vypadal od doby kdy přijel do Bradavic. Začalo to, ale dřív. Už na začátku prázdnin, ale nebylo to takové jako teď, teď se cítil mnohem hůř. ,,Jdu si lehnou." Oznámil jim Harry a zvedl se. Ani se neobtěžoval na své kamarády pohlednout.
Lehl si do postele a přemýšlel. Vlastně nedělal nic jiného než jen celé dny přemýšlel. Po chvíli, ale začal mít zase ten tíživí pocit. Jakoby měl v břiše snad sto malých hadů. Kteří mu kroutí střevy. Proto raději rychle vstal a přemýšlel co udělá. Pak ho to napadlo. Půjde se projít. Nechtěl ale aby ho někdo rušil nebo viděl. A tak ze zpod svého kufru vytáhl neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Sešel po schodech do společenské místnosti. A v tom se zastavil. Hermionu a Rona slyšel jak si povídají když už vyšel ze svého pokoje, ale teď jako by ho k zemi přikovali jejich slova které až do teď neposlouchal. Nechtěl své kamarády poslouchat. Ale nedalo mu to.
,,Neměli bychom si o tom promluvit s profesorkou McGonagallovou?" Říkala právě Hermiona Ronovi.
,,Nemyslím si, že by byl s toho Harry nadšený." Odpověděl jí Ron.
,,Já vím Rone, ale tohle je už vážné. Harry je…je. Podle mě je Harry nemocný." Hermiona se postavila a začala přecházet od křesla ke krbu. ,,A když se nechce svěřit nám. Tak nevím jak jinak mu pomoct." S těmi slovy se obrátila zpátky k Ronovi a zoufale se na něj dívala.
,,Nemocný? Co tím myslíš? Harry není na…" Hermiona ho však přerušila.
,,Nemyslela jsem fyzicky, ale duševně. Něco ho hodně trápí."
Harry už to dál slyšet nechtěl. Byl rád, že o něj jeho kamarádi mají starost, ale jak by mu mohli pomoct když si nemohl pomoct ani on sám? Harry se zastavil před vchodem u Buclaté dámy a čekal. Za nedlouho se portrét otevřel a dovnitř vešla nějaká dívka z prvního ročníku. Počkal až kolem něho projde a pak dřív něž se portrét znovu zavřel v rychlosti vyšel ven.
Procházel se po chodbách a ani nevěděl kam jde. Byl zamyšlený a nebylo mu zrovna dvakrát dobře. Myslel jsi, že mu procházka prospěje, ale mýlil se. Zastavil se a přemýšlel jestli se raději nemá vrátit zpátky. Když v tom mu svitlo. Může jít přece k Hagridovi. Srdečný obr ho jistě přivede na jiné myšlenka a ke všemu už tam dlouho nebyl. Otočil se tedy a zmateně se rozhlédl kolem sebe. V tom si uvědomil, že stojí před Brumbálovou pracovnou. Otočil se tedy zpátky a chtěl sejít dolů. Když v tom vedle něho chrlič jenž bránil vstup do Brumbálovi pracovny náhle ožil. Harry se postavil za roh a chtěl počkat až daná osoba kolem něho projde. Zpoza vchodu kde ještě před tím stál chrlič vyšla ona dívka kterou viděli při obědě s Brumbálem. Harry se na ní podíval a když těsně kolem něho procházela všiml si, že na něj utkvěla pohledem. Tu myšlenku chtěl ale hned popřít, protože měl přece na sobě neviditelný plášť. Když v tom….
,,Hezký plášť. Potřebuješ mluvit s profesorem Brumbálem?" Otočila se k němu dívka a teď mu hleděla do očí. Harry byl zaskočen. Neznal nikoho kromě jejich bývalého profesora na obranu proti černé magie, kdo by dokázal prohlédnout neviditelné pláště. Mu k tomu, ale sloužilo jeho kouzelné oko. Dívka měla, ale oči úplně v pořádku a očividně se bavila tím jak je Harry zaskočený.
,,N-ne." Zmohl se Harry jen na tohle.
,,Aha." Řekla dívka a při těch slovech zvedla obočí. A odešla.
Měla na sobě černý hábit z jemného sametu, pod kterým se jí rýsovala atletická postava a rovné dlouhé blond vlasy až po pás. Harry si uvědomil, že je opravdu pěkná, ale teď se raději otočil a sešel po schodech do vstupní síně.
Harry zaklepal na Hagridovu boudu a s očekáváním čekal. Ozval se mu, ale jen duniví štěkot Tesáka. Harry vzhlédl k obloze a zjistil, že se po ní ženou temné mraky. Měl sice v plánu na Hygrida počkat, ale nechtěl zmoknout. Tak se tedy vydal zpátky k hradu.
Buclaté dámě, která podřimovala ve svém obraze řekl jen ,,Ambroza." A ta aniž by otevřela oči ho pustila dovnitř. Společenská místnost byla zaplněná jako obvykle v tuhle hodinu a tak Harry aniž by si sundal neviditelný plášť vyšel nahoru do chlapecké ložnice. Ta byla úplně prázdná. Harry si sundal plášť a uložil ho zpátky do kufru. Lehl si na postel. Ani se nezajímal kde jsou jeho kamarádi Ron s Hermionou. Byl moc unavený. A po chvíli usnul…
Byla noc. Harry vběhl do zapovězeného lesa. Běžel za ženou. Měla přes hlavu kápi. Zahlédl jen její oči. Byli jasně zelené jako ty jeho. Byla to Lili. Jeho matka. I když jí ani pořádně neviděl do obličeje. Byl si tím stoprocentně jistý. Nevěděl proč, ale věděl, že jeho matka utíká do hlubin zapovězeného lesa a on jí musí dohonit. Musí jí vidět. Prostě musí. Harry utíkal ze všech sil, ale žena se mu ztrácela. Byla rychlejší než on a každou chvílí už, už jí měl ztratit z dohledu.
,,Mami, mamíííí." Křičel Harry ze zoufalství z plných plic. ,,Počkej. Prosím…. Mamíí."
Žena, ale utíkala dál a ani se neohlédla. Harry utíkal co mohl, ale začalo ho prudce píchat v bobu. A on věděl, že každou chvíli zastaví. Už nemohl. Harry, ale stále ještě běžel když v tom zakopl o kořen stromu. Rozplácl se na zem jako žába a zůstal ležet. Zklamal… Nedohonil jí.. A už jí nikdy neuvidí. Chtělo se mu plakat. Byl zoufalí a ty starosti a bolest co v sobě nosil už několik měsíců jako by už, už chtěli přetéct. Ležel obličejem k zemi a vdechoval zeminu. Nechtěl už nic cítit. Žádné city, starosti, nic. Chtělo se mu umřít. Když v tom ucítil jak se země pod ním chvěje. Nadzvedl hlavu a opřel si bradu o zem. Byla to ona! Právě k němu přicházela jeho matka. Harry měl pocit jako by někdo v něm ten velký balón zoufalství propíchnul a on zas mohl volně dýchat. Ležel pořád ještě na zemi když k němu žena přišla a klekla si vedle něho. Byla už taková tma, že Harry neviděl nic než její zářivě zelené oči. Harry se nezmohl na slovo. Když v tom si žena z hlavy začala sundávat kápi. Když jí kápě spadla na ramena Harry se zalkl. Měl pocit jako by spolkl kbelík s ledem. Nebyla to jeho matka. A on si tím byl tak jistý. Nebyla to ona byla to nějaká dívka se zářivě zelenýma očima, které ho propíjeli upřímným pohledem. Harry se chtěl oné dívky zeptat ,,kdo jsi?" Ale nezmohl se na slovo. Dívka k němu natáhla ruku a rozevřela dlaň. V ruce držela kus smotaného pergamenu do ruličky. Harry, který do teď ležel na zemi se lokty začal zvedat. Natahoval k dívce ruku…
,,Harry.? Harrry.?" Ron ho budil.
,,Co!" Odvětil Harry ostře na svého kamaráda. Ron, který se do teď skláněl nad jeho postelí ucuknul. Harryho vteřinu na to zamrzelo , že tak na Rona vyjel.
,,Půjdeš na večeři?" Zeptal se jeho kamarád se zdráháním a pořád na něj upíral své oči.
,,Jo" Harry tedy vstal a sešel s Ronem do společenské místnosti, kde už na ně čekala Hermiona. Vyšli spolu ven a Harry celou cestu na večeři přemýšlel o tom snu, co se mu zdál. Byl tak živí. A ta dívka co to měla v ruce? Čím víc se, ale snažil rozpomenout na detaily tím víc se mu vzpomínky ze snu ztráceli. Cítil se zase strašně unavený.
,,Harry?" Pohlédla na něj Hermiona z obavami.
,,No?" Zeptal se Harry
,,Kde jsi byl? Hledali jsme tě." Ptala se ho kamarádka když vstupovali do Velké síně.
,,Šel jsem se projít." Harry by jí a Ronovi rád řekl, že potkal ,,onu,, dívku a že byl u Hagrida, který nebyl doma, ale neměl sílu. Měl pocit, že kdyby řekl jen pouhou větu zhroutil by se únavou k zemi. Přál si ležet ve své posteli i když věděl, že by neusnul. Byl sice unavený, ale usnout by se mu stejně nepodařilo. To znal, tak to chodilo pořád. Bylo to divné ani on to nechápal, ale neměl sílu se tím nějak zaobírat.
Sedl si ztěžka na židli vedle Rona a podíval se na stůl. Byla tam jídla která měl rád. Ale teď na nic neměl chuť. Neměl hlad. Jen sucho v puse a tak si nalil dýňovou šťávu a upíjel. Hermiona po Harrym těkala pohledem a tak si radši nabral. Začal píchat vidličkou do bramboru, ale to ho za chvíli přestalo bavit a tak jí položil do talíře, který následovně od sebe odsunul. A čekal až jeho kamarádi dojí.
,,Pottere, pokud jste dojedl pojďte prosím semnou." To k Harrymu přišla profesorka McGonagallová. Harry se tedy ztěžka zvedl a následoval jí.
Když spolu šli chodbou Harymu neuniklo, jak po něm neustále těká pohledem. Harry ani nepřemýšlel, kam jdou nebo proč s ním chce mluvit. Prostě jen šel když v tom náhle zastavili. Harry se ohlédl a zjistil, že stojí před Brumbálovou pracovnou. Harry tázavě pohlédl na profesorku McGonagallovou. Ta se na něj jen ustaraně podívala a řekla ,,Profesor Brumbál s vámi chce mluvit." Harry jen přikývl na znamení, že rozuměl a přešel k zatím nehybnému chrliči.
,,Maxovi maxižvíkačky." Řekla profesorka McGonagallová chrliči a ten uskočil."
Procházel se po chodbách a ani nevěděl kam jde. Byl zamyšlený a nebylo mu zrovna dvakrát dobře. Myslel jsi, že mu procházka prospěje, ale mýlil se. Zastavil se a přemýšlel jestli se raději nemá vrátit zpátky. Když v tom mu svitlo. Může jít přece k Hagridovi. Srdečný obr ho jistě přivede na jiné myšlenka a ke všemu už tam dlouho nebyl. Otočil se tedy a zmateně se rozhlédl kolem sebe. V tom si uvědomil, že stojí před Brumbálovou pracovnou. Otočil se tedy zpátky a chtěl sejít dolů. Když v tom vedle něho chrlič jenž bránil vstup do Brumbálovi pracovny náhle ožil. Harry se postavil za roh a chtěl počkat až daná osoba kolem něho projde. Zpoza vchodu kde ještě před tím stál chrlič vyšla ona dívka kterou viděli při obědě s Brumbálem. Harry se na ní podíval a když těsně kolem něho procházela všiml si, že na něj utkvěla pohledem. Tu myšlenku chtěl ale hned popřít, protože měl přece na sobě neviditelný plášť. Když v tom….
,,Hezký plášť. Potřebuješ mluvit s profesorem Brumbálem?" Otočila se k němu dívka a teď mu hleděla do očí. Harry byl zaskočen. Neznal nikoho kromě jejich bývalého profesora na obranu proti černé magie, kdo by dokázal prohlédnout neviditelné pláště. Mu k tomu, ale sloužilo jeho kouzelné oko. Dívka měla, ale oči úplně v pořádku a očividně se bavila tím jak je Harry zaskočený.
,,N-ne." Zmohl se Harry jen na tohle.
,,Aha." Řekla dívka a při těch slovech zvedla obočí. A odešla.
Měla na sobě černý hábit z jemného sametu, pod kterým se jí rýsovala atletická postava a rovné dlouhé blond vlasy až po pás. Harry si uvědomil, že je opravdu pěkná, ale teď se raději otočil a sešel po schodech do vstupní síně.
Harry zaklepal na Hagridovu boudu a s očekáváním čekal. Ozval se mu, ale jen duniví štěkot Tesáka. Harry vzhlédl k obloze a zjistil, že se po ní ženou temné mraky. Měl sice v plánu na Hygrida počkat, ale nechtěl zmoknout. Tak se tedy vydal zpátky k hradu.
Buclaté dámě, která podřimovala ve svém obraze řekl jen ,,Ambroza." A ta aniž by otevřela oči ho pustila dovnitř. Společenská místnost byla zaplněná jako obvykle v tuhle hodinu a tak Harry aniž by si sundal neviditelný plášť vyšel nahoru do chlapecké ložnice. Ta byla úplně prázdná. Harry si sundal plášť a uložil ho zpátky do kufru. Lehl si na postel. Ani se nezajímal kde jsou jeho kamarádi Ron s Hermionou. Byl moc unavený. A po chvíli usnul…
Byla noc. Harry vběhl do zapovězeného lesa. Běžel za ženou. Měla přes hlavu kápi. Zahlédl jen její oči. Byli jasně zelené jako ty jeho. Byla to Lili. Jeho matka. I když jí ani pořádně neviděl do obličeje. Byl si tím stoprocentně jistý. Nevěděl proč, ale věděl, že jeho matka utíká do hlubin zapovězeného lesa a on jí musí dohonit. Musí jí vidět. Prostě musí. Harry utíkal ze všech sil, ale žena se mu ztrácela. Byla rychlejší než on a každou chvílí už, už jí měl ztratit z dohledu.
,,Mami, mamíííí." Křičel Harry ze zoufalství z plných plic. ,,Počkej. Prosím…. Mamíí."
Žena, ale utíkala dál a ani se neohlédla. Harry utíkal co mohl, ale začalo ho prudce píchat v bobu. A on věděl, že každou chvíli zastaví. Už nemohl. Harry, ale stále ještě běžel když v tom zakopl o kořen stromu. Rozplácl se na zem jako žába a zůstal ležet. Zklamal… Nedohonil jí.. A už jí nikdy neuvidí. Chtělo se mu plakat. Byl zoufalí a ty starosti a bolest co v sobě nosil už několik měsíců jako by už, už chtěli přetéct. Ležel obličejem k zemi a vdechoval zeminu. Nechtěl už nic cítit. Žádné city, starosti, nic. Chtělo se mu umřít. Když v tom ucítil jak se země pod ním chvěje. Nadzvedl hlavu a opřel si bradu o zem. Byla to ona! Právě k němu přicházela jeho matka. Harry měl pocit jako by někdo v něm ten velký balón zoufalství propíchnul a on zas mohl volně dýchat. Ležel pořád ještě na zemi když k němu žena přišla a klekla si vedle něho. Byla už taková tma, že Harry neviděl nic než její zářivě zelené oči. Harry se nezmohl na slovo. Když v tom si žena z hlavy začala sundávat kápi. Když jí kápě spadla na ramena Harry se zalkl. Měl pocit jako by spolkl kbelík s ledem. Nebyla to jeho matka. A on si tím byl tak jistý. Nebyla to ona byla to nějaká dívka se zářivě zelenýma očima, které ho propíjeli upřímným pohledem. Harry se chtěl oné dívky zeptat ,,kdo jsi?" Ale nezmohl se na slovo. Dívka k němu natáhla ruku a rozevřela dlaň. V ruce držela kus smotaného pergamenu do ruličky. Harry, který do teď ležel na zemi se lokty začal zvedat. Natahoval k dívce ruku…
,,Harry.? Harrry.?" Ron ho budil.
,,Co!" Odvětil Harry ostře na svého kamaráda. Ron, který se do teď skláněl nad jeho postelí ucuknul. Harryho vteřinu na to zamrzelo , že tak na Rona vyjel.
,,Půjdeš na večeři?" Zeptal se jeho kamarád se zdráháním a pořád na něj upíral své oči.
,,Jo" Harry tedy vstal a sešel s Ronem do společenské místnosti, kde už na ně čekala Hermiona. Vyšli spolu ven a Harry celou cestu na večeři přemýšlel o tom snu, co se mu zdál. Byl tak živí. A ta dívka co to měla v ruce? Čím víc se, ale snažil rozpomenout na detaily tím víc se mu vzpomínky ze snu ztráceli. Cítil se zase strašně unavený.
,,Harry?" Pohlédla na něj Hermiona z obavami.
,,No?" Zeptal se Harry
,,Kde jsi byl? Hledali jsme tě." Ptala se ho kamarádka když vstupovali do Velké síně.
,,Šel jsem se projít." Harry by jí a Ronovi rád řekl, že potkal ,,onu,, dívku a že byl u Hagrida, který nebyl doma, ale neměl sílu. Měl pocit, že kdyby řekl jen pouhou větu zhroutil by se únavou k zemi. Přál si ležet ve své posteli i když věděl, že by neusnul. Byl sice unavený, ale usnout by se mu stejně nepodařilo. To znal, tak to chodilo pořád. Bylo to divné ani on to nechápal, ale neměl sílu se tím nějak zaobírat.
Sedl si ztěžka na židli vedle Rona a podíval se na stůl. Byla tam jídla která měl rád. Ale teď na nic neměl chuť. Neměl hlad. Jen sucho v puse a tak si nalil dýňovou šťávu a upíjel. Hermiona po Harrym těkala pohledem a tak si radši nabral. Začal píchat vidličkou do bramboru, ale to ho za chvíli přestalo bavit a tak jí položil do talíře, který následovně od sebe odsunul. A čekal až jeho kamarádi dojí.
,,Pottere, pokud jste dojedl pojďte prosím semnou." To k Harrymu přišla profesorka McGonagallová. Harry se tedy ztěžka zvedl a následoval jí.
Když spolu šli chodbou Harymu neuniklo, jak po něm neustále těká pohledem. Harry ani nepřemýšlel, kam jdou nebo proč s ním chce mluvit. Prostě jen šel když v tom náhle zastavili. Harry se ohlédl a zjistil, že stojí před Brumbálovou pracovnou. Harry tázavě pohlédl na profesorku McGonagallovou. Ta se na něj jen ustaraně podívala a řekla ,,Profesor Brumbál s vámi chce mluvit." Harry jen přikývl na znamení, že rozuměl a přešel k zatím nehybnému chrliči.
,,Maxovi maxižvíkačky." Řekla profesorka McGonagallová chrliči a ten uskočil."