"Ahoj Harry."
"Ahoj Rone, kde je Hermiona?"
"Nevím a ani mě to moc nezajímá."
"Kdyby jste se pořád nehádali… Už mě to štve a vlastně mě dneska štve všechno. Bolí mě hlava a tak…"
"Tak to se máš čím chlubit, dneska hrajem famfrpál."
"No, to jo. Doufám, že ti to půjde, tak jako naposledy v minulém roce."
"To já taky, celkem se mi líbilo, když mě naši hráči nesli a já sem tu písničku pěkně oplatil Malfoyovi. Taky komu by se to nelíbilo, že."
"To máš pravdu." Harry už mluvil kratšími větami. Nic se mu nechtělo, ani mluvit.
"Jen mě trochu štvalo, že jste to neviděli."
"No jo, promiň." Ron přikývl a zdá se, že podle tónu jakým Harry mluvil poznal, že už nechce nic slyšet, protože náhle zmlkl a jen jedl.
"Dobré ráno Harry."
"Dobré Hermy."
"Nemluv na Harryho, bolí ho hlava." Hermiona se na Rona podívala pohledem, který říkal TRHNI SI.
"Tak jak se připravujete na zkoušky?"
"Na zkoušky? Vždyť je začátek školního roku!"
"No a?"
"To by jsme museli být padlí na hlavu, abychom se učili už teď!"
"To znamená, že jsem padlá na hlavu? Myslíš že jsem blbá?!?" Hermiona začínala už tak trochu křičet a vypadalo to že na tohle Ron odpovídat už asi nechtěl, ale Harry už to stejně nemohl vydržet.
"PANEBOŽE!!! Vy dva jste už opravdu nemožní! Už šest let vás takhle pozoruju! To si nemůžete někde sednout o samotě a říct si to? Jsou totiž i jiné způsoby jak vydržet s holkou co jí máš hrozně rád v jedné místnosti než se s ní hádat, Rone!!! A ty Hermiono bys to už taky mohla vědět! Je vám 16, ne 5 a ve vašem věku je celkem normální, že se chcete párovat!" Řval Harry a rozesmál tak všechny ve Velké síni.
"Tak, už je mi líp." Řekl už klidně a odešel.
Zatím co se každá kolej smála a mezi nimi asi nejvíc Malfoy a Ginny, která se nemohla udržet (taky kdo by zahodil možnost vysmát se svému sourozenci) , si Ron a Hermiona vyměňovali zvláštní pohledy. Tak trochu vyděšené. Ani se jim nedivím, že si připadali blbě. Tak to bylo jen chvíli, protože oba vyletěli jako střelení z Velké síně. Bohužel východ byl jen jeden, takže se střetli, ale až vyšli, tak se oba, celkem pochopitelně, vydali na jinou stranu.
Přežije Harry? J
"Harry!"
"Ano Rone?"Řekl úplně klidný Harry, který se rozvaloval v posteli a hlava ho už asi nebolela, protože se usmíval.
"Co to mělo být? Teď se nám bude každý smát!"
"No, to už bude asi pravda."
"A navíc to není pravda, nevím jak si na to vůbec přišel."
"Rone, teď když už je to venku by sis neměl nic nalhávat a přiznat si to. Věř mi, bude ti líp."
"Jo to určitě." Řekl už s klidnějším hlasem než sem přišel Ron a chystal se otevřít dveře a zřejmě s nimi až odejde třísknout. Přesně v tom okamžiku, kdy Ron vzal za kliku někdo zaklepal.
"Hermiono? Jdeš si to vyřídit s Harrym?"
"No vlastně jdu za tebou. Chystal ses odejít? Potřebuji si s tebou promluvit. O samotě. Takže prosím, stejně už si byl na odchodu, tak pojď než všichni budou na chodbách aby se nám mohli smát."
"Ne, vlastně jsem nechtěl odejít."
"Ale, zdá se že se nám Roneček stydí." Vložil se do debaty Harry. "Však tebe to přejde." Řekl Harry a žduchl do Rona.Ten se tak trochu pohnul za dveře a Harry rychle zabuchnul.
"Chce to lepší postřeh, na ten zápas." Zaslechl ještě Ron za dveřmi a už kráčel za Hermionou.
"Kam vlastně jdeme?"
"No, protože si na nás každý ukazuje, tak na dívčí záchody. K Uršule."
"No tak to už se vážně těším." Řekl ironicky Ron, který už byl zase trochu svůj.
Cesta byla strašná.
"Proč nám to Harry udělal?" Vřískal Ron. "Takhle budu mluvit i ze spaní!"
"Nevím, ale mohl to říct trochu tišeji."
"Tišeji? Neměl žádné žvásty říkat vůbec!" Potom jak se na něj Hermiona podívala radši zmlkl.
"Tak co potřebuješ?"
"Nedělej hloupého."
"Toho podle většiny lidí dělat nemusím, protože prý jsem. Co ta neočekávaná změna?"
"Nemůžeš být hloupí, když hraješ šachy, teda kouzelnické šachy. A většinou se ti daří."
"Jo jasně najednou se vykrucuješ, takže chceš mluvit o, o tom co říkal Harry že?"
"No vidíš, že ti to myslí."
"Už začni než se tu objeví Ufňukaná Uršula."
"Jo jo, no já se tak trochu stydím. No prostě, když sem se tak zamyslela, z mé strany je to co říkal pravda."
"C-co?"
"No ano…"
"Z mojí ne." Řekl po malé vyjevené přestávce Ron
"Aha, tak promiň." Hermiona chtěla odejít nebo spíše vyběhnout. Mezitím Ron studovat dopodrobna své boty. Nakonec už měl všechny potřebné informace o svých botách a chytil Hermionu za předloktí. Ta se zmateně otočila. Ron si všiml, že má v mokré oči a že se sune 1 kapka ven. Nebo spíše, že má v krásných zářivých a smutných očích průhledné kapky, které se začínají osvobozovat.
"Harry totiž říkal holku co mám hrozně rád, ale já tě, j-já…"
"Já tebe taky." Řekla, teď už usmívající se Hermiona a Rona objala.
První hádka? J Nebo ne?
Oba už chtěli vyjít ven a vejít do nového světa. Světa kde už můžou to, co předtím ne. Být spolu…
"Počkej."
"Co je?"
"Dej mi ruku…"
"No klidně, ale proč?"
"Ať se ukážeme, třeba se pak už nebudou smát. A navíc co ti vadí? Právě jsme si vyznali…"
"No řekni to…"
"Lásku… Chápeš to? Víš jak dlouho jsem tě chtěla vzít za ruku nebo tě bez problému obejmout?"
"A co myslíš, že já?"A s úsměvem vyšli z umývárny.
Cestou do Společenské místnosti je provázeli takové jako "Ale, už?" nebo "Jé a co jste tam dělali?" což je oba dost štvalo.
"Nevšímej si jich, je to přejde. Koho tady v celých Bradavicích zajímají 2 lidé."
"Hm, doufám že se nemýlíš."
"Harrý!" Zavolala Hermiona, ale dost hlasitě, takže se otočili všichni, kteří byli přítomni ve společenské místnosti Nebelvíru a to bylo dost nepravděpodobné, že by všichni měli jméno Harry.
"Co je?" Řekl Harry hned když vyběhl z chlapeckého pokoje, takže se zase všichni otočili. Když to Hermiona viděla přistoupila k jinému řešení konzervace mezi dvěmi lidmi a šla k němu nahoru po schodech.
"Je někdo ve vašem pokoji?"
"Ne není a vůbec kde je…"
"Ron, že? To tě teď nemusí zajímat. Můžu k vám do pokoje?" Skočila Hermiona Harrymu do řeči.
"Nó, já nevím jestli tě netrefí šlak. Je tam "klučičí" pořádek. Nevím jestli to tvoje srdce zvládne. Já první pomoc neumím!"
"Zvládnu to."Přikývla Hermiona s úsměvem
"No tak pojď."Řekl Harry a otevřel dveře. "Těch trenek si nevšímej." Řekl Harry a vzal je z lůžka s trochu stydlivým výrazem ve tváři.
"Není to tak hrozné nebo je, ale já ti jenom chci něco říct."
"Tak mluv." Hned jak tohle Harry řekl vletěl do pokoje Seamus.
"Harry, že neuhodneš co se stalo?"
"Jak to mám vědět moc velké šance si nedávám."
"Malfoy právě domluvil s Ronem. Urážel Hermionu!"
"No Seamusi, ale to není ojedinělý případ…"
"To není, jenže kdyby si věděl jak skončil Malfoy!" Řekl Seamus a usmál se. Při těchto slovech Harry vyletěl z postele. Všechny papíry za ním letěly, dokonce i prach, stejně jako v proslulé migmíkovce. (Pták uličník- mig mig)
"Seamusi, proč si ho nedržel?!? Teď bude mít přinejmenším školní trest…" Hermiona už se neusmívala jako předtím. Seamus se jen na ni podíval a možná předstíral soucit. Ale ne moc dlouho, jako střela vyletěl za Harrym. Hermiona se taky zvedla a trochu pomaleji šla až ke dveřím, ale u dveří se taky usmála a vyběhla ještě rychleji než Harry. Problém je v tom, že nevěděla kde se to stalo… :)
Na správnou cestu ji dovedl hlouček studentů, který právě opouštěl 3 postavy. Smějícího se Rona, mluvícího a smějícího se Harryho a Seamuse kterého ještě neopustil ten přihlouplý výraz. Když Ron uviděl mračící se Hermionu mohla Hermiona zaslechnout jenom jednu větu.
"Neřekli jste ji to, že ne?"
"No vlastně…" Odpověděl nejistě Seamus.
"No a vůbec, proč ti to tak vadí je to Hermiona s ní se přece tak rád hádáš…"
"Rone! Jak tě to mohlo jenom napadnout! Co si o sobě myslíš! Co tě teď asi čeká! …" Hermiona křičela! Ron se tvářil stejně jako když dostal huláka. Přikyvoval a sem tam řekl nóó, ale Hermiona nečekala na to než ze sebe něco dostane. Prostě na něj řvala!
"To si neměl dělat! Není žádný rozumný důvod kvůli kterému bys měl někomu dávat do nosu!" Teď se Hermiona usmála a zklidnila.
"Ale stejně jsem ti za to hrozně vděčná ,sem na tebe pyšná a chtěla bych vidět Malfoye jak se tvářil a jak se všichni smějou." Řekla klidně, ale rychle. Vzala ho za hlavu a… Políbila ho!
"No tak to byl nářez! Nechceš po mě řvát častěji?" Řekl Ron a Hermiona se zase usmála. Po chodbách se ozývaly slova wow a dobrý. Ti co to ještě nevěděli už vlastně věděli… Harry si jen tak trochu zakoktal.
"Vy -dva- teď- nebo nebo už předtím?"
No a je řada na Harrym…
"Předtím…" Řekl s úsměvem Ron.
"Aha." Vydralo se z Harryho slovo, ale hned jak všechny informace jeho mozek zpracoval začal se taky usmívat. "To jsem rád."
"Jo to nejsi sám!" Řekla Hermiona.
"Co se tady stalo?" Zeptala právě příchozí Cho. Hermiona se už nadechovala, aby to své kamarádce vysvětlila, ale zbytečně. Harry se už nemohl dočkat až s Cho promluví nějakou větu co dává smysl a právě mu nastala dobrá příležitost.
"Ron vrazil Malfoyovi."
"Vážně Rone?"
"No jo." To bylo poprvé co by Harry viděl jak Ron udělá super věc a nedá na sobě ani malinko znát, že by se rád pochlubil. Možná to bylo kvůli Hermioně…
"A proč tady bylo to WOW?"
"Protože se náš páreček konečně rozhoupal."
"To nechápu."
"Ron a Hermiona…"
"Jo tak. Promiňte, ale když je tady takové pozdvižení neměli by jsme s tím skončit." Řekla Cho a Hermiona okamžitě pochopila. Žádný hlouček studentů už nebyl. Čtyřka osaměla.
"Rone pojď…"
"Kam?"
"No ještě ti musím vyčíst hodně věcí a navíc myslím že chce Cho trochu soukromí." Hermiona udělala zajímavé gesto hlavou, které znamenalo CHÁPEŠ?!? A Ron ji odpověděl dalším zajímavým trhnutím hlavou, které znamenalo AHA UŽ TO CHÁPU. Při odchodu Hermiona neodolala a její ruka našla Ronovu ruku.
"Harry, už mám v hlavě naprosto jasno. Já to udělám jednoduše jo?" Harry se zarazil. Vůbec nevěděl o čem je řeč a když to věděl i Ron bylo to trochu ostudný tak radši jenom přikývnul.
Cho zavřela oči a naklonila se k němu. Harry na chvíli nechápal a naklonil se do zadu, ale potom jeho mozek stávku zamítl a šel hlavou zase dopředu. Políbili se.
"To už je podruhý, že?"
"Jo to je." Odpověděla Cho. "No tak nějak se stydím. Radši uteču ať se uklidním." Řekla Cho a usmívala se Harry zase zmateně přikývl. Byl šťastný. Bylo to lepší než předtím, protože nebrečela! Mnohem lepší!
Chudák Luna (Lenka, ale Luna je hezčí)
Harry šel se spokojeným výrazem ve tváři do společenské místnosti. Všichni ostatní večeřeli, takže i chodby byly prázdné. I proto Harry překonal strach a začal si pískat. Tato choroba se jmenovala jednoznačně láska. Buď si pískáš a skáčeš nebo tě nemůže opustit úsměv. Jo to jsou příčiny polibku s tím koho máš opravdu rád. To že nikdo nikde není však nebyla pravda. Když se otevřel vchod Harry uviděl Hermionu a Rona na jednom křesle jak se líbají. Vedle ležela učebnice lektvarů. Ještě nikdy je takhle neviděl. Jeden krátký polibek to jo, ale takhle si je vlastně nedokázal ani představit. Ten zábavný zrzounek a uspořádaná Hermiona… Po chvíli ho to však přešlo, je jim přece 16.
"Ale ale děti, vysvětlujete si lektvary?" Ron i Hermiona sebou trhli.
"Jé Harry…" Řekla trochu nejistě a dost překvapeně Hermiona.
"Nebojte mě to nevadí buď klidná jsem OK."
"Proč bych se něčeho takového bála…" vydechla Hermiona.
"Jó Rone, málem bych se zapomněl zeptat, jaké to bylo?"
"Grrr…" Odpověděl Ron. Věděl, že se ptal na to samé, ale jeho odpověď byla NO COMENT.
"No fajn, dobrou děti a ještě něco! Vy se nestihnete otočit k té učebnici… A ostatní za chvíli přijdou…" Řekl Harry a když šel po schodech musel se jim zasmát! A ještě slyšel Ronovi výhružky…
Harryho probudilo cosi bílého co mu přistálo na obličeji. Po vzdálení předmětu od oka zjistil že je to Ronův polštář.
"O co se snažíš, je neděle."Zabrumlal Harry a vypadalo to že se chce Ronovým polštářem udusit.
"To vím i bez tebe, ale věděl si že je Cho ranní ptáče?"
"Pointa je v čem?"
"No v tom, že Cho se takhle ráno prochází u jezera a Hermiona mi řekla, že bys to možná chtěl vědět."
"Jak dlouho jste sakra byli vzhůru že si kvůli mně musel stávat?"
"Moc dlouho ne, jenže Hermiona jde někdy s ní a to někdy je dnes."
"My dva jsme asi vážně zamilovaní, když kvůli nim vstáváme, že?"
"Hm, to mi povídej."
"Harry." Řekla příjemně překvapená Cho. "Rone." Řekla taky,ale už ne tak příjemně a jasně dala najevo, že ho tu teď nechce. Z jejího tónu nebylo slyšet VYPADNI, ale PROSÍM ODEJDI. Ron na to zareagoval.
"Neboj se, za chvíli jdu pryč. Je tu Hermiona?"
"Jo, ale máš ji jít hledat pod ten strom. Nevím co to znamená, neviděla jsem kde ukazovala, ale je to asi blízko, protože už ji vidím." Ron za ní zaběhl a asi se jen tak příjemně bavili a Hermiona měla na Ronově rameni hlavu. No asi ne, ale určitě. Harry se chvíli díval, protože absolutně nevěděl co teď, každopádně nakonec to dopadlo skvěle, příjemně se bavili, ale i líbali což v Harrym vyvolalo hřejiví pocit jako má mě ráda a dokázal s ní už mluvit bez zajímavých akrobatických kousků žaludku…
Cho a Harry zašli za Ronem a Hermionou, kteří mluvili a jen tak se někam dívali. Ani se nestačili pohnout za tu celou hodinu.
"Tak jo, jdem na snídani?" Řekla Cho a Ron s Hermy se otočili.
"Jo máš naprostou pravdu už je čas." Řekl Ron.
"Představte si, že dokázal jednu hodinu nemyslet na jídlo." Řekla vítězoslavně Hermiona.
"Tak jdeme?"
"No já nemůžu, slíbila jsem profesorce Mcgonagallové, že ji pomůžu s přípravami na hodinu."
"No tak přemlouvat tě nebudu." Řekl Ron a dali si pusu.
"Ale ne." Vyjekla Cho.
"Co je?" Zeptal se Harry.
"Lenka. Viděla vás a utekla. Brečela."
"No a?" Řekl nechápající Ron.
"VIDĚLA A BREČELA." Zdůraznila Cho.
"Rone, měl bys za ni jít." Řekla Hermiona a postrčila Rona.
"Ale proč?"
"Copak ty to nevidíš? Ty se té holce líbíš!" Vysvětlila mu Hermiona a zavrtěla hlavou.
"Nemůžu až zítra? Ve vlaku?"
"Brečí teď!" Koulela očima Hermiona
Ron tedy šel. Když Harry uviděl jeho mučednický výraz a jeho přemýšlení, zda se nemá oběsit na své tkaničce šel za ním ho povzbudit.
"Á Harry. Jdeš se podívat na to jak poslouchám?"
"Jo, přesně." Usmál se Harry.
"Můžeš mi aspoň ty vysvětlit co ji mám říkat? Promiň Luno, ale jak už si viděla tebe nemám rád. Teda jako kamarádku… No vlastně ani to ne, ale musíme s ní kamarádit ona by nás asi ani nezradila a tak. Je taková podivná, mám z ní strach, protože o ni nic nevím. Proto ani jako kamarádku." Harry přikyvovala a divně se u toho díval. " Já fakt nevím co ji říct Něco v tom stylu ji fakt pomůže…" Řekl ironicky Ron.
"To máš pravdu, ale asi se to tak má."
Chudák Ron
"Támhle je Rone."
"Museli jsme ji najít! Já šel schválně tak pomalu a stejně ji uvidím… Hrůza."
"No jo a teď už jdi." Ron nahodil výraz jako že mu je Luny strašně líto, což bylo dost těžké, protože mu bylo líto více sebe.
"Dobrý?"Zeptal se Ron jak vypadá.
"OK. Ale jeto takové nepravé…"Odpověděl Harry kterému, když se na Lunu podíval, ji bylo líto. Ron to ani nemyslí vážně a ani mu na ni nezáleží a teď ještě tohle. Když je viděla… Slzy, které Luně padaly a postupně dopadaly na její hábit byly opravdové a velké. Její tvář by každého dohnala k lítosti i zamyšlení. I Rona. Ten když uviděl její tvář byl trochu na rozpacích. Cítil teď opravdovou lítost a teď už vůbec nevěděl co říct. Harry by se vsadil, že i jeho ahoj bude koktavé. Ron se zamyslel. Co kdyby takhle uviděl Kruma a Hermionu.
"Luno?" Řekl už s velkou a opravdovou lítostí Ron.
"Noo?" Luna plakala a nemohla se nadechnout.
"P- prom - promiň, já- á nechtěl jsem ti ublížit, a- ale…" Ron chtěl ještě něco říct, ale nevěděl co. Nikdy by s ničím takovým nepočítal.
"To nic, já se z toho nějak dostanu. Mi to vážně nijak zvlášť nevadí. Moc dlouho sem čekala. Měla jsem ti to říct dřív." Luna byla silná, ale teď už si zase trochu moc věřila. Kdyby něco takového řekla dřív tak se stejně nic moc nezmění, ale Ron ve velkých rozpacích, protože Luna chtěla obejmout jen přikývl. Luna si setřela slzy. Zdála se být už v úplném pořádku.
"Víš moc ses mi líbil, ale je čas zapomenout, tak … Já už jdu." Řekla Luna zrovna když procházela skupinka žáků a šla za nimi. Ronovi zamávala a podívala se na něj. Sice zakopla, ale zapřej ji jeden kluk, takže to pro ni nebylo na škodu. Hned to asi brala za projev náklonnosti, protože toho chudáka začala sledovat. Ron se po pro něj dlouhé době usmál.
"A máš to v suchu."
"Jo to mám."
"Teda to musela být fuška."
"Bylo to strašný, ale jak vidíš asi ji to tak nevzalo."
"Ne to ne."
"Jo a Harry, víš že tě čeká taky něco podobnýho, ale horšího!"
"Co?"
"No Ginny na to nevypadá, ale někdy o tobě básní…"Řekl Ron a Harry se jen vylekaně podíval…